středa 21. února 2018

Just try it.. She said | Svět se čenžnul


Možná, ale jen možná zas tuhle povídku přidám do on going stavu. Jako je to dost vtipné tvrdit, že jí píšu neustále, protože jsem na ní po roce znovu sáhla. Vlastně celkově si procházím, co tu mám a zjistila jsem, že spoustu věcí budu přepisovat a ani nejsou dokončené. Například ONE SHOT potřebuje přepsat jako sůl. Ne, že bych chtěla měnit tématiku, ale chce to víc propracovat.



Ačkoliv jsem říkala, že tu přihlášku nemá ani smysl posílat, protože nemám šanci se pod Big Hit vůbec dostat, tak jsem jí přeci jen poslala. Prvních pár dní jsem byla jako na trní, po týdnu jsem ale úplně vypustila, že jsem něco posílala a tak mě takřka po měsíci překvapila obálka s korejskou zpáteční adresou a logem Big Hit.
Zrovna jsem měla namířeno na sraz s kamarádkou, takže jsem dopis zastrčila do tašky a přemítala, co mi posílají. Obálka nebyla nijak tlustá, takže klidně může jít jak o dopis o přijetí, tak o dopis, kde mi oznamují, že mě nepřijali. Takže se to dost bojím otevřít.

Usadili jsme se v bubble tea baru a začaly se bavit o kravinách a najednou ji upoutala obálka s logem v mé tašce.

"Copak ti to poslali?"

Hmátla po obálce a dost překvapeně na mě pohlédla, když zjistila, že je ještě neotevřená.

"Bojím se to otevřít."

Beze všeho dopis sama otevřela, ale nepřečetla si ho. Rozložila ho a otočila ho na mě, abych si přečetla, co v něm stojí.
Očima jsem lítala z řádku na řádek a každá buňka v mém těle se chvěla s každým novým písmenem. To podstatné bylo, že mě vzali a to i navzdory tomu, že jsem měla za to, že nemám šanci.

"Tak?"

Čekala, co ze sebe vymáčknu, ale já mlčela. Protočila oči a dopis si raději přečetla sama. To nadšení v její tváři bylo dost viditelné. Jako by to byl snad její vlastní úspěch. 

"Ty nejsi šťastná?"

Otázku vypustila z pusy, když neviděla žádné nadšení. Ne, že bych nebyla šťastná z výsledku, ale měla jsem neblahé tušení, že bych mohla i litovat. Navíc nejsem zrovna průbojný typ a to v modelingu zrovna není dobré.

"Ale jsem," nahodila jsem fake úsměv, který od toho pravého rozezná jen málo lidí, a ona mezi ně zrovna nepatří.

***

V dopise krom obecného oznámení o přijetí byla žádost o vybavení si ročního pracovního víza, pro ambasádu přiložili pár papírů, které by mi měly usnadnit získání víza a hlavně mi společnost zabookovala letenky na příští měsíc. Na vypořádání svých věcí mám tedy velmi krátkou dobu.

Na ambasádě si dopis přečetli a vízum jsem získala ve zrychleném řízení bez dokládání stavu účtu a dalších věcí, jen mě upozornili, že si zdravotní a sociální budu muset hradit sama a to měsíčně. Tak nevím, jestli by byl Big Hit tak ochotný a hradil mi to. Další věc, ta mě čeká po příletu do Koreje, budu si muset otevřít bankovní účet v korejské bance. 

Z mého pohledu se všichni zbláznili. To přijetí od Big Hitu mě dost překvapilo, ale že ambasáda skáče, jak si pískají, je ještě neuvěřitelnější, než to samotné přijetí. Na druhou stranu, proč si stěžovat, mám vše, co na rok v Koreji potřebuji. Krom peněz teda.... Ale jak se zdá, tak se Big Hit hlásí o hrazení mých výdajů, dokud naplno nezačnu vydělávat.

***

Abych byla upřímná, během čekání na datum odletu jsem většinu času už jen bloumala Prahou. Někdy sama, někdy s kamarády. Spousta z nich nemohla uvěřit tomu, že celý rok budu pryč. Kluci dokonce tropili scény, jak beze mě nezvládnou žít. Brala jsem to s humorem, přeci jen si budeme moct skypeovat a rok není zas tak dlouhá doba.
To, co mě ale nejvíc mrzelo bylo, že se celý jeden rok neprojdu uličkami centrální Prahy. Je to krásné město, ta atmosféra dýchající na mě z historických budov mi bere skoro až dech. A teď celý jeden rok nebudu mít šanci se procházet mým milovaným městem. 
Víte, Praha je místo, kam jezdí celý svět a pokud jde o tu asijskou část návštěvníků. Věděli jste, že považují Prahu za město lásky mnohem víc, než Paříž? Celkem mě to překvapilo. Ale nemůžu se jim divit. Praha je i mou srdcovou záležitostí.

"Promiňte, jak se dostaneme k Lenonově zdi?"

Zastavil se u mě jeden Korejec. Za ním postávala skupinka zakuklených postav. Tedy, spíš postav s rouškami, aby nebyly poznat jejich identity.

"Můžu vás tam i odvést, jdu stejným směrem," odpověděla jsem.

"Děkuji," usmál se a pokynul té bandě, aby ho následovali.

Srovnal se mnou krok a ihned navázal konverzaci.

"Jste moc laskavá, jste v Praze už dlouho?"

"Vy si myslíte, že jsem cizinka? Narodila jsem se tu," usmála jsem se.

"Měl jsem za to, že Češi jsou rasisti," podotkl.

"Jak kteří."

"Chodíte takhle po Praze často?"

"Moc ne, teď se na rok s Prahou loučím."

"Odjíždíte do zahraničí?"

"Ano, pracovní vízum do Jižní Koreje," přitakala jsem.

"To mě dost překvapuje. My jsme zrovna z Jižní Koreje," vysvětlil.

"Tak to vás ráda poznávám. Třeba se tam někdy potkáme," usmála jsem se na něj.

"To pochybuji. Pracuji v oblasti, kde je takřka nemožné mě potkat bez asistence jiných osob."

Prošli jsme uličkou a přešli jsme můstek. A pak se před námi objevila Lenonova zeď v celé své kráse.

"Tak jsme tady."

Okamžitě vytasily telefony a foťáky a fotili a fotili. Chvilku jsem se dívala na tu popsanou zeď, než jsem z tašky přes rameno vylovila lihovou fixu. Přistoupila jsem k jednomu z velkých nápisů, kde bude můj vpisek vidět. Napsala jsem tam svůj vzkaz.

"Můžu si tu fixu půjčit?"

Jeden z výrostků se ke mně otočil. Natáhla jsem k němu ruku s fixou a čekala, až si ji převezme. Vzal si ji. Na moment jsem se mu podívala do očí a uvědomila jsem si jednu podstatnou věc. Ty oči znám. Pustila jsem ji sotva se jí dotkl a odvrátila jsem se.

"Můžu se s tebou vyfotit?"

Další oči se na mě usmívaly a opět jsem je poznala.  A já čekala, že se s těmi šílenci uvidím až v práci.

"Proč ne," souhlasila jsem.

Stáhl si roušku, strčil ji jejich doprovodu a s přední kamerou jsme se vyfotili.

"Jsem Taehyung,"představil se.

"Těší mě, kamarádi z Koreje mi říkají Yi Yoo."

"To je hezké jméno."

"Děkuju."

"Můžu si tu fixu taky půjčit?"

Zeptal se další z nich. Jen jsem přikývla. Kolem mého jména se dělal pomalu kroužek podpisů a vzkazů v korejštině. Taehyung se otočil k dalšímu bangtanovi, nedokázala jsem ho úplně identifikovat, protože si stále nesundal roušku.

"Poslyš, tady Kook by se s tebou taky rád vyfotil, ale stydí se tě zeptat," řekl Taehyung.

To je Jungkook? Vždyť je to čára. Jsem oproti němu pidižvík.

"Vyfotím se s ním," souhlasila jsem.

Kook oproti Taehyungovi byl s pózováním opatrný, ani jsme se nedotkli. Je to asi fakt pravda, že se bojí holek.

"No a co budeš v té Koreji dělat za zaměstnání?"

Taehyung mi položil zásadní otázku. Jeho otázka přitáhla pozornost všech.

"Budu fotit pro jednu společnost."

"Modelka? Tak to budeš ve stejné brandži jako my."

No, to už vím a ani jsem to od něj nepotřebovala slyšet.

"Tak to se uvidíme."

"A pod jakou společností?"

Rozezvonil se mi telefon. Omluvně jsem se usmála a mrkla na display. Xiara. Tohle ignorovat nemůžu. Poodstoupila jsem a zvedla hovor.

"Kde jsi? Víš, že BTS jsou v Praze?"

"Jo, jsem s nimi právě teď."

"Klikařko."

"Je to jen náhoda. Zrovna se mě ale ptají na to, kde budu pracovat v Koreji. Nevím jestli jim to mám říct..."

"Neříkej, bude to pak skvělé překvapení."

"Takže mám říct, že si nevzpomínám teď narychlo na jméno společnosti?"

"Jo. Zavolej, až se jich zbavíš."

A tím hovor skončil. Vrátila jsem se zpět k osmičce Korejců. Taehyung se na mě hned usmál.

"Ptal ses na společnost. Z hlavy ti její jméno neřeknu, je dlouhé a napsané v korejštině."

"To je škoda."





Žádné komentáře:

Okomentovat