2/18/2018

Craziness in Seoul | Chapter 2


Někdo si tu ztěžoval, že nemá co číst :D . Začala jsem to psát někdy po půlnoci, v půl druhý jsem usnula a pak se to odsunulo a přepisovalo. Stejně se mi tahle kapitola zdá divná..... Jo! Dala jsem pro přehlednost postavám jména. 
Užijte si to a komentujte :D



Noční karaoke nebylo nic v porovnání s cestou domů. Trvalo mi notnou chvíli na internetu najít, který autobusový spoj mě dostane co nejblíž hostelu. I když se někdo hlásil o to, že mi zavolá taxíka, tak jsem to odmítla. Přeci jen, i když jsem v Seoulu, nejbezpečnějším městě světa, tak stejně jsem obezřetná, protože ne vždy je vše takové jak se zdá. To platí o mnohých věcech a i místech.

"Hele, nelíbí se mi tě poslat samotnou na druhou stranu řeky jen autobusem," Kristýna se svým přítelem Seunghyeonem se mnou stála na autobusové zastávce.

Jejich spoj jede až za dalších deset minut a z protější zastávky k tomu. Můj by měl jet během pár minut.

"Já to zvládnu," ujišťovala jsem spíš sama sebe, než Kristýnu.

Na zastávce zastavilo auto a okénko spolujezdce sjelo dolů. Na místě řidiče seděl jeden ze Seunghyeonových přátel. Jakže se jmenoval? Junsu? Ne asi jinak.

"Nechce někdo někam hodit? Mám cestu směr Seongsu," otázku směřoval k těm dvěma. 

Kristýna myslím říkala, že bydlí poblíž a o víkendech u ní Seunghyeon bývá, takže by ušetřili za autobus.

"Jasný, pojedeme s tebou," souhlasil Seunghyeon, aniž by čekal na odpověď své drahé polovičky.

"Přece jí tu nenecháme samotnou na autobusové zastávce," protestovala.

Dost chabý protest, když se nechá i strčit do auta.

"Zvládnu to, jen jeďte. Dobrou noc."

Když auto zmizelo za křižovatkou, tak jsem si v duchu začala nadávat do idiotů. Okolo chodili lidé, nikdo mi nevěnoval moc pozornosti. Tedy, skoro nikdo.

"Jedu přes řeku, přidáš se?"

Další auto, co přibrzdilo u zastávky patřilo Kibumovi. Znělo to dost lákavě, že by mě svezl přes řeku, ale co o něm vlastně vím? Skoro nic, co by mě ujistilo, že sednout s ním do auta je bezpečné.

"Za chvilku mi jede autobus, nerada bych tě obtěžovala."

"Jedu směrem za Dongjak, takže pokud tě někde vysadím cestou, tak mi to vůbec nevadí. Navíc, jsi v Seoulu poprvé, přeci tě nenechám se ztratit."

Silná argumentace. Nakonec rezignuji a nastupuji do auta.

"Tak jo, jedeme," plynule se zařadil do provozu.

Cesta netrvala tak dlouho. Asi jen 14 minut. Zastavil na mou žádost dva bloky od hostelu. Rukou mi zabránil ve výstupu z auta.

"Jak daleko musíš ještě jít k místu ubytování?"

"Dva bloky," lhát nemá smysl.

"Vysadím tě přímo v té ulici," oznámil mi prostě a zas uvedl auto do pohybu. 

Znovu zastavil až před mou ulicí. Tentokrát mě nechal vystoupit beze všeho. Poděkovala jsem mu a rychle se ubírala do poloviny ulice ke vchodu do hostelu.

***

Ráno jsem se převalovala v posteli a přemítala, jestli by nebylo lepší Týně napsat, že jsem po včerejšku totálně mrtvá a dát si den odpočinku. Donutila jsem se obléknout a sejít do jídelny na snídani. Sice ovesná kaše není můj styl, ale nějak se ji do sebe dostala. Pak jsem se odvlekla na pokoj a zas si zalezla. Musela jsem usnout, protože mnou pak cloumala Týna, které jsem ve výsledku ani nenapsala, že jsem grogy.

"Jak ses včera dostala vlastně na hostel tak rychle? Recepční říkal, že jsi tu byla dost brzy na to, že jsi jela z Hongdae."

"Hodil mě sem Kibum," zamumlala jsem rozespale.

"Jako Key?"

"Jo, bydlí asi někde v okolí."

"A o čem jste si v autě povídali?"

"Nějak jsme nemluvili. Byla jsem dost unavená a asi si toho všiml..."

"Jsi fakt pako, taková příležitost se s ním bavit a ty se na to vykašleš kvůli únavě..."

"A měla jsem za každým slovem snad zívat?"

"Třeba!"

Ta to vidí jak Hurvínek válku. Snadno se jí řekne, abych se s ním bavila, ale o čem se s ním mám bavit, abych nevypadla z role naprostého idiota, kdo ho vlastně nezná? To hraní na idiota se mi celkem líbí. Protože lidi se mi tak víc otevřou, než kdyby věděli, že vím víc, než se zdá.

***

Z obíhání po parku sešlo. Týna totiž měla v polovině cesty telefon od jednoho fotografa, že se mu uvolnil termín, takže odpoledne počítá v ateliéru s její maličkostí. Chápala jsem, že po té šanci doslova skočila. Sama mi říkala, že tenhle fotograf fotí i hvězdy formátu Kibuma a že je to vlastně jediná její šance, jak se s nimi setkat a nemít v zádech pichlavý pohled Seunghyeona, který taky žárlí pomalu na vše, co se v jejím okolí pohne. Ale taky mě docela naštvala tím, že si se mnou něco naplánovala a najednou mě nechá jet samotnou do parku.
Takže jsem se dostala do parku a najednou vůbec nevěděla, co tam sakra mám dělat.Okolo byla spousta lidí, co běhali, procházeli se ruku v ruce, jedli zmrzlinu, seděli na trávníku a hlavně pořizovali tunu selfíček. A protože je to můj první korejský park, tak jsem se rozhodla jít po nějakém okruhu, abych si všechno prohlédla. A jak tomu tak bývá, tak mě samozřejmě zaujaly i takové kokotiny, co jsou pro místní celkem všední, takže jsem i fotila prakticky všechno, co se mi zamlouvalo. A mezi vysokou okrasnou trávou, kdy jsem si snažila udělat selfie, kde bych nevypadala jako idiot, tak se na stezce vynořil další člověk, na kterého bych nejspíš vůbec neměla narazit. Ruka s telefonem mi klesla a zadívala jsem se směrem po hluku, který dělaly děti ukryté v nějaké zákrutě stezky. Samosebou jsem je nemohla vidět, ale zdá se, že se tam něco děje. Otočila jsem se zpět až, když mi došlo, že kolem mě neprošel. Zastavil se u mě.

"Chceš vyfotit?"

Ukázal na telefon v mojí ruce. Sklopila jsem pohled k telefonu a odemkla ho pomocí otisku prstu a pak mu ho půjčila do ruky. 

"Raz, dva, tři..." odpočítal mi moment do pořízení fotky.

Snažila jsem se tvářit uvolněně a hlavně normálně, ale hádala jsem, že se mi to zrovna asi nepovedlo.

"Děkuju," vzala jsem si telefon zpět a ihned se podívala na fotografie. 

Udělal dohromady pět fotek. Vždy počkal, až nebudu vypadat jak magor. Chytré.

"Za málo. Můžu tě pozvat na zmrzlinu?"

Vzhledem k tomu, že se na mě Týna vyprdla a korejsky umím opravdu maličko, tak by se mi člověk, co by mi objednal zmrzlinu, dost hodil. Na druhou stranu, proč se mnou chce jít na zmrzlinu? Nestačí, že jsem včera seděla s Kibumem 14 minut v autě, dnes mě zve na zmrzlinu Jinki.

"To není nutné," opatrně se snažím z toho vykroutit.

"Bude to jen chvilka, slibuju," usmál se.

Opět jsem musela na naléhání rezignovat. Společně jsme zamířili k zmrzlinovému vozíku a chvilku jsme se bavili, jakou zmrzlinu si dáme nebo nedáme. A pak teprve objednal. 

"Kámo!"

Slyším a tak se otočím po hlase a málem mě jebne. Oni jsou v tom parku nejspíš všichni, co? Tentokrát se k nám sunul Minho. Z jiné cesty k nám mířila i vysoká postava Taemina. Už tu jen chybí Kibum.

"No, ne, zase na sebe narážíme," Kibum se vynořil zpoza mě, takže jsem sebou poplašeně cukla, jako bych dělala něco, co se nesmí.

"Vy dva se znáte?"

Jinki překvapeně pohlédl z Kibuma na mě a zpět dožadujíc se vysvětlení, jak je to možné.

"Jo, včera jsem ji vezl domů z karaoke baru v Hongdae. Je to kamarádka, mého kamaráda Seunghyeona."

Úplně vypustil fakt, že mě kontaktoval někdo z jejich společnosti. Je lepší, když to ví co nejméně lidí. To, že mě kontaktuje někdo ze společnosti neznamená, že se tam vůbec dostanu.

"Aha," pokýval hlavou Jinki.

Zbytek dorazil a opět se řešilo, kdo jsem. Zmrzlina v kalíšku se mi začala roztápět.

"Mimochodem, dneska jsme se tu měli sejít s někým, kdo by eventuelně mohl být pod naší společností," Jinki se na mě otočil, jako bych snad mohla někoho takového vidět.

Moment... Týna s tím nápadem vzít mě sem přišla v noci, po Kibumově odvozu, jen mi napsala zprávu. Takže, tohle bylo nejspíš v plánu a ten, kdo jí volal mohl být klidně Seunghyeon. 

"Nikoho jsem nepotkal, takže zas planý poplach," Taemin si objednal zmrzlinu.

Já lžičkou ujídala zmrzlinu a snažila se být hlavně nenápadná. Kibum ovšem do mě jemně drcnul. Ignorovala jsem to. Jeho šťouchanec zaregistroval Minho a sjel nás pohledem, jako by snad uvažoval, že mezi námi něco je.

"Taky jsem nikoho nepotkal," prohlásil Minho, který sáhl raději po ledové tříšti, než zmrzlině.

"No, já narazil jen na ní, jinak nikdo," Jinki ukázal na mě.

"A já náhodou vím, že jí včera střetl někdo z naší agentury," Kibum se zazubil.

"Šlo o dotazník, nic zvláštního," opáčila jsem.

"Dotazníky to začíná, mě chytli takhle na ulici," podotkl Minho.

Vím, že ho rekrutovali jen tak na ulici. Ale kvůli modelingu. Mě chytli v kavárně, kdy jsem nervózně propiskou poklepávala o stránku deníku. O modeling opravdu nemůže jít. Vždyť jsem jak malý tuleň.

"No, zajímá mě, co je zaujalo, není náš styl," podotkl Taemin.

No jo, chlapec ví patrně vše o stylu SM Entertainment. A jak se podívám na veškeré modelky pod danou značkou, tak opravdu nevím, co by mi mohli nabídnout.

"Můžeme se zeptat, půjč mi tu vizitku," Kibum nastavil ruku.

Nepřišlo mi to zrovna jako ideální řešení, ale vizitku jsem mu dala do ruky. Okamžitě vytáhl telefon a volal. Z rychlé korejštiny jsem jen poznala slova holka, zrzavé vlasy a včera. Protože byla na odposlech, tak něco v korejštině odpověděla a kluci jen nevěřícně stočili pohled na mě. Asi bych se měla té korejštině věnovat trochu víc. Kibum poděkoval a vrátil mi vizitku.

"Tak tohle mě dost překvapuje," poznamenal Jinki.

"Mně taky, je fakt obyčejná," poznamenal Taemin zamyšleně.

No, tak teď by mě zajímalo o co jde. Řeknou mi to, nebo při nejbližší příležitosti budu muset té ženě napsat mail, abych se to vůbec dozvěděla.

"Na druhou stranu, je dost nevinná," poznamenal Minho.

Nevinná? Už dlouho ne. Ale v jakém smyslu to myslí, vzhledově? 

"Jo, um tys jí nerozuměla, co řekla, že?"

Kibum jako jediný pozoroval výměnu emocí v mém obličeji. Zrudla jsem a nepatrně přikývla, že jsem fakt nerozuměla.

"Řekla, že bys byla vynikající křoví pro všechny umělce. Tvá tvář je poutavá."

"Souhlasím s tím, ty fotky, co jsem pro tebe pořídil, jsou toho důkazem."

"Ukaž," Kibum nastavil ruku ještě jednou.

Vytáhla jsem svůj telefon a odemkla jej pomocí otisku prstu, otevřela galerii a dala jim fotky k nahlédnutí.

"Makeup a jiné oblečení z ní udělají absolutní hvězdu," Taemin na mě pohlédl s uznáním.

"No, ale i kdybych chtěla ve společnosti pracovat je tu jeden problém," zamumlala jsem.

"A to?"

Kibum jako jediný mlčel. 

"Nemám pracovní vízum a jsem tu jen na krátkou dobu."

"Vízum se dá dodatečně získat, společnost se za tebe může zaručit," podotkl Jinki.

Jo, ale za jakou cenu? Už jsem viděla, jak dopadli lidé na vízech v jejich vlastních řadách. Nechci být další. Mlčím raději, přeci jen hraju pitomou.

"Co bys řekla na to, že bys odtud neodletěla?"

Kibum mi položil zásadní otázku, která mi orosila čelo. Chvilku jsem váhala s odpovědí.

"No... Je to lákavé, ale v prvé řadě budu bez peněz, bez ubytování a totálně v háji, protože neumím moc korejsky."

"Všechno by se nějak zvládlo," mrkl na mě Kibum povzbudivě.

Jenže jim se to lehko řekne, když neví, jaké podmínky je třeba splnit i pro pitomé pracovní vízum na jeden rok. Když mi Týna ty podmínky říkala, tak jsem došla k tomu, že mi bude trvat dva roky tohle všechno splnit. A jestli mi SM chce tohle všechno zařídit, budu zadlužená nejméně na pět let.  A já dluhy nesnáším. S velkou nevolí jsem si brala půjčku u banky a SM je ještě horší, než nějaká banka.

"Sice to zní dobře, ale je to trochu víc komplikované."

***

Později jsem v hostelovém pokoji přemýšlela nad tím, jestli bych neměla po nabídce SM skočit jako slepice po flusu. Dokonce jsem si do deníku napsala pro a proti té nabídky. A nic nepřevažuje, aby mi to nějak pomohlo s rozhodnutím.


Pro
  • zůstala bych v Koreji
  • pracovala bych v rozmanitém prostředí
  • dokázala bych si přijít na peníze, které doma nejsou ani myslitelné
  • poznala bych spoustu lidí
  • splnily by se mi sny
Proti
  • diety
  • pracovní doba na hovno
  • zadlužení
  • vlezlost zaměstnavatele 
  • skoro žádné soukromí
Jsou sice věci, kterých si cením mnohem více, než si kdokoliv myslí, ale položky v pro kolikrát jsou s větší váhou, než ty v proti a nebo se dorovnávají. Takže nemám šanci se rozhodnout. O tomhle se Týna nesmí dozvědět, protože by mě do rozhodnutí pro dotlačila za každou cenu. Sice mi to do očí neřekne, ale v Koreji jí chybím. Nemůžu si to napsat do položek pro, protože v proti by okamžitě přibyla položka nulový čas na přátele.

Deník skončil na stolku a já sebou praštila na postel. Ještě mám dost času, než se pro mě zastaví Týna, aby mě vytáhla do nějakého klubu, tak bych se na to mohla vyspat....
A nebo taky ne, na dveře mi buší recepční s tím, že mám návštěvu. Sejít dolů mi trvá chvilku a ten, kdo na mě čeká pod shody u recepce, je ten poslední, koho bych tam čekala.

"Poslyš, za to v parku se ti omlouvám," rozpačitě přešlapoval.

Lee Taemin se mi přišel omluvit za kousavost? Svět se zbláznil.

"V pohodě, jestli jste modelové, tak se to dalo chápat..." zamumlala jsem.

Opět moje hraná debilita. Raději zarytě zatloukat, že je znám, než být pod ostražitými pohledy, které očekávají jakékoliv náznaky fanouškovského šílenství.

"No, jsme i zpěváci.. No to je jedno. Prostě jsem se přišel omluvit."

"Díky."

"No, tak já jdu, Kibum čeká dole s autem, tak se měj."

Mávl mi a hned zmizel na schodišti ven. S pokroucením hlavou jsem se vydala zpět ke svému pokoji. Zvláštní....

***

Korejské kluby jsou ještě zmatenější, než ty české. Hrají se tam převážně americké pecky a vlastní tvorba, skoro přes hudbu neslyším, co se mě Týna ptá a sama skoro nepřeřvu hudbu.
V zadní části s boxy je poněkud tišeji, tak si jdeme popovídat tam.

"Tak co setkala ses s nimi?"

Týna na mě významně zamrkala. Aha, takže to setkání v parku bylo nastražené. 

"Jo. Konečně jsem se dozvěděla, proč mě jejich člověk přepadl a víš co? Už tohle nikdy nedělej, že za mými zády něco naplánuješ!"

Zatvářila se dotčeně. Patrně mi chtěla vytvořit nezapomenutelné zážitky se SHINee, ale mezitím mi akorát v hlavě udělala guláš. Nevím ani jestli ta ženská z SM byla její práce, nebo jen shoda náhod. A jestli byla nastražená, tak je to další položka do proti. Tak.. Vyřešeno. Nabídka SM Entertainment se zamítá.

"Tak promiň. Původně jsem tě chtěla s nimi jen seznámit, ale hodilo se mi, že si tě odchytil jejich agent..."

"Počkat, ty jsi tu ženskou nenastrčila?"

"Ne, nejsem blbá. Dost mě překvapilo, když jsi říkala, že tě zastavila."

A stav je náhle opět nerozhodný. Týna přimhouřila oči, jako by něco tušila: "Oni ti nabídli místo, že jo?"

"No, něco takového. Jenže víš, že bez víza nemůžu absolutně nic..."

"Zlato, je to SM!"

"Sama jsi proti jejich zacházení s lidmi a teď bys mě k nim nejraději strčila?"

"Myslela jsem, že bys chtěla dělat s Taeminem..."

"Po dnešku? Leda ve snu."

"Co udělal?"

Chytrá, pochopila, že se něco stalo, že mám náhle takový názor.

"Označil mě za ne styl SM. A  byl dost nepříjemný."

To jí jako vysvětlení stačilo. Na nic se už neptala. A vlastně celkově konverzace nabrala jiný směr, když se po nás začal shánět Seunghyeon se svými přáteli. Opět mi opomněla říct, že se k nám má někdo přidat. Zdá se, že jsem byla hanebně vyměněna za korejské přátele.

No comments:

Post a Comment