pátek 16. února 2018

Craziness in Seoul | Chapter 1





Nebudu se vymlouvat, že jsem neměla na blog čas, stejně lidi, co mě znají ví, že jsem se buď zavrtala pod deku a spala nebo se věnovala jiným kolikrát až shitům, co mě baví. Ale dneska jsem přišla domů a krom ládování pračky a hodně dlouhého pobytu v koupelně, jsem najednou došla k tomu, že vás vlastně všechny na tomhle blogu mučím svou neaktivitou. Ani možná nechci vědět, kolikrát máte přečtenou každou rubriku. V podstatě jsem si tak jedla a pila, projížděla příspěvky na sociálních sítích a najednou BUM. Nápad. Jenže ten byl debilní, když jsem si to sumarizovala. A pak mi na kakau napsala Xiara. A ponoukla mě k něčemu mnohem zábavnějšímu. To ona dělá běžně a dlouho se pak tomu i já sama směju. Takže jdeme na to..... A nejspíš to bude i kapitolovka....




Zažili jste už ten pocit, kdy si sednete s deníkem ke stolu v kavárně, v úplně cizí zemi a po napsání úvodního milý deníčku, najednou nevíte, co dalšího napsat? Ne? Tak mě se to právě teď děje. Přistála jsem v Jižní Koreji před zhruba pěti hodinami, ale nejsem schopná zformulovat do deníku nějaké ty zážitky, protože se mi nic zatím nestalo. Cesta z letiště se mi povedla na jedničku, recepční v hostelu uměl anglicky, takže to šlo také bez problémů. Sice jsem trochu zabloudila v Soulském metru, ale nebylo to až tak žhavé, abych se o tom musela podělit se svým deníkem.
Nakonec deník skončil i s propiskou v tašce, protože už fakt nevím, co bych si měla všechno do deníku napsat. Můj život je poslední dobou dost nudný.

"Promiňte, můžu si vás vyfotit?"

Nesmělá a hodně špatná angličtina mě přinutila zvednout oči. Přede mnou přešlapovala z nohy na nohu holka se zrcadlovkou. To mluví na mě?

"Proč ne," souhlasila jsem, když se nikdo jiný na její dotaz neozval.

A vlastně jsem asi jediná, na koho vytasila angličtinu. Protože žádný cizinec kromě mě do kavárny nepřišel. Vyfotila si pár fotek a pak si i přisedla.

"Jsem Sumi, dělám na práci do školy. Můžu ti položit pár otázek?"

Tak jestli je to do školy, tak proč ne? Ale dost mě překvapuje, že se chce se mnou bavit, většina obyvatel se mi vyhýbá obloukem a jediný, kdo se kontaktu se mnou nemůže vyhnout jsou prodavači, policisté a řidiči. Jo a taky moje drahá kamarádka, kterou dneska její zaměstnavatel uvěznil v práci, takže mi nemůže dělat společnost. Stále jí závidím to vízum.

"Takže, co tě přivedlo do Koreje?"

No, to je opravdu těžká otázka. Kdysi bych bez okolků opověděla něco debilního, jako je kpop, filmy a dramy. Jenže ta doba, kdy jsem tohle prohlašovala je už dávno za mnou. Fascinuje mě kultura a i když se to na první pohled nezdá, jsem v jádru duše víc asijského původu, než evropského.

"Fascinuje mě korejská kultura, památky a přírodní bohatství, takže jsem to chtěla vidět všechno na vlastní oči, protože z televize mi to nepřijde tak záživné."

"V televizi? Vysílají se v tvojí zemi korejské filmy?"

"No, to taky, ale spíš jsem myslela cestopisy."

"Aha, zajímavé. A co chceš určitě vidět během své návštěvy?"

"Chtěla bych vidět paláce a navštívit historickou vesnici. Vždycky mě spíš lákala historie, než technika a moderní budovy."

"Takže jsi tu jen za turistikou?"

"Ne tak úplně. Mám tu plno přátel, které chci navštívit a myslím, že oni budou mít plno nápadů, jak mi nabít zbytek času nějakými aktivitami."

"Máš korejské přátele? Fakt? Kde jste se poznali?"

"Ano, mám. Většinu jsem poznala přes jazykovou výměnu a hrstku znám i naživo"

"Kdybys dostala šanci v Koreji začít svůj život snů, co bys chtěla dělat za práci?"

Snový život v Koreji? Kdysi jsem fantazírovala o modelingu, kavárně...

"No, kdybych znala perfektně jazyk, tak bych chtěla pracovat v knihovně nebo tak něco."

"Cože? Nevypadáš na někoho, kdo by chtěl strávit většinu svého života mezi knihami."

"Nedělám si iluze, že získám nějakou prestižnější práci."

Pokrčením rameny jsem jí dala najevo, že mi je to opravdu putna, jestli budu dělat prodavačku v obchodě, nebo uklízečku, protože nevěřím, že by se mi povedlo se i ve snovém životě uchytit někde vysoko.

"Děkuji ti za tvůj čas. Tady je moje vizitka, kdybys náhodou chtěla ještě o něčem mluvit."

Podala mi vizitku a rozloučila se. Až, když odešla z kavárny a já se podívala na vizitku, tak jsem jen vytřeštila oči, protože logo na vizitce mi říkalo, že jsem nemluvila rozhodně se studentkou, ale něco se těm Korejcům musí nechat.... jsou přesvědčiví lháři.

***

Jestli jsem si naivně myslela, že se večer uložím brzy ke spánku, abych si zvykla na časový posun, tak jsem se šeredně spletla. Má drahá kamarádka mě totiž přepadla před hostelem a okamžitě mě táhla do víru města. Tedy spíš k nejbližší zastávce metra, abychom se dostaly tam, kam mě chce odtáhnout.

"Tak, jak jsi zvládla cestu z letiště?"

"Měla jsi pravdu, ztratila jsem se v metru... Ale jen na chvilku..."

Vítězoslavný pohled já ti to říkala, že se ztratíš se nedal přehlédnout. Na druhou stranu to byl úspěch, že jsem se zvládla zorientovat pak bez cizí pomoci. Ale to jí taky říkat nemusím, jen ať má tu škodolibou radost.

"No a co si dělala odpoledne?"

"Zašla jsem si do kavárny a porozhlédnout se v okolí. A potkala jsem velmi zvláštní holku, nebo možná ženu? A dala mi tohle..."

Z tašky jsem vylovila vizitku. Okamžitě po ní chmátla a hltala každý znak hangulu. Ale nejvíc jí zarazilo to logo.

"Na co se tě vůbec ptala?"

"Celkem na normální věci. Nic osobního."

"Já to nechápu, jsi tu necelých deset hodin a osloví tě scout manažer v kavárně. Musíš mi prozradit svoje tajemství."

"Žádné nemám. Taky by mě docela zajímalo, proč mě odchytila."

"Jsi hezká, takže asi proto."

Hezká... Já? Oproti ní nejsem hezká ani trochu. Celkem se divím, že jí ještě nescoutovali. Má totiž to, co já ne. Modré oči. Na druhou stranu, já mám zadek a prsa. 

"A kam mě to vlastně vlečeš?"

"Vzpomínáš, jak jsem ti v únoru říkala, že až přiletíš, tak tě vezmu na karaoke do Hongdae?"

Jo, vzpomínám si. Ale neříkala náhodou, že se půjde až v sobotu?

"No, ale mělo se jít až zítra," namítla jsem.

"Změna plánu, abys poznala co nejvíc lidí. Třeba se mezi nimi najde někdo s kým si padneš do oka."

Mrknula na mě a já v duchu vznášela prosby k buddhovi, aby byl milosrdný a ušetřil mě ještě tohohle, když už mě nemůže ušetřit zpěvu karaoke.

"Hádám, že většina lidí má pak během víkendu jiné plány, co?"

"Jo. A opovaž se s nimi měřit v pití alkoholu. Ne, že bys neuměla pít, ale oni pijou furt a já tě chci zítra vytáhnout do parku."

"Takže nealko. Mají tu nějaký slušný výběr? Cmrndat celý večer colu je na cukrovku."

"Jo, mají toho spoustu. A jeden drink tě určo nezabije."

"Spíš se bojím toho zpěvu..."

"Ale no tak.. Tady to není jak u nás."

To je mi jedno. Neumím zpívat a nechci jim všem zničit ušní bubínky. Vlastně když se zpět podívám na to, co jsem dokázala. Bála jsem se i tancovat. A stačí pár skleniček a jsem v tanci najednou dobrá. Se zpěvem to ale zkoušet raději nebudu. Myslím ten alkohol. Abych pak nezpívala nějaké kokotiny.

"Fakt z toho neměj strach, kluci jsou tu chápaví. Vynikáš v jiných věcech..."

A to v kterých? Ne, ptát se jí na to radši nebudu. 

***

Jsem v naprosté prdeli. Nejen, že pomalu nevidím na výběr písní, ale většina je jen korejských a opravdu si netroufám zpívat cokoliv v korejštině, protože zaprvé neumím číst hangul v rychlosti, která je k tomu potřeba a za druhé se bojím, že špatně cokoliv vyslovím. Takže mi zbývá na výběr jen hrst amerických songů. Nebo se můžu schovat někam do temného rohu a doufat, že nebudu muset zpívat vůbec. To mi zní jako lepší plán.

"Ukaž, něco ti vyberu."

Z plánu nic nebude. Seznam si uzmula kamarádka a šla mi hned nastavit song. Až když začal, tak jsem měla chuť ji přiškrtit. Ona někde prostě ten song z Titanicu vyhrabala. Ani jsem si ho předtím nevšimla. No a samozřejmě na mě všichni čumí.... A jako na potvoru se mi určitě nepodaří zazpívat první tón správně. Ano, jsem velká trémistka. Pořád lepší než kdyby mi ale vybrala Green day se songem Wake me up when september ends. Myslím, že ho tu snad ani nemají.

Takže jsem si to celé odzpívala s myšlenkou, že dneska už nic dalšího zpívat nebudu. Já a zpěv se nemusíme, protože  ho absolutně hnojím od prvního tónu až po poslední. Jenže jim se to líbí... jsou hluchý? Ne vážně, co vidí, tedy spíš slyší, na mém hlase? Tak čas se zase zašít někam do rohu. Nejlépe do toho temného a co nejdál od kamarádky. Aha, tak nic. Pohlídala si, abych se nikam nezašila. Je smutné, že je nás tu dost málo, aby si mých manévrů nevšimla. Opravdu smutné. Navíc jsem už super unavená, takže bych se nejraději sebrala a sama jela na hostel. V ten moment, kdy jsem si to pomyslela, se otevřely dveře místnosti a na sedačku si dřepl nový přírůstek do společnosti. A nemusela jsem se na něj ani podívat, aby mi došlo, že je to někdo s kým ani kamarádka nepočítala, protože mi začala drtit ruku. Někdo by měl zasáhnout, nebo budu mít z kostí už jen prášek. Chvilku po něm se ve dveřích objevil kamarádky přítel. Ani se nezmínila, že se má ukázat. A začalo představování, které ani víceméně nebylo potřeba. 
Znervózněla jsem, když si mě prohlídl zblízka. Fakt není dobrý, že jsem se setkala se scouting manažerkou zrovna z jeho firmy. Člověk by si pak i mohl myslet, že ho poslali jako páku na přesvědčování. Což úplně nevychytali, není můj typ.

"Odskočím si," kamarádka bere radši roha.

Její kluk se baví se svými přáteli a seznamuje se s přáteli své holky a já jsem tak nějak stranou. Stejně tak on. Ale ne na dlouho. Přisedl si ke mně.

"Takže... Jsi tu kvůli cestování, nebo máš vízum?"

Ptá se protože je zvědavý, nebo ho poslali oni? Myslím jeho firmu. Kluci se mě celý večer už vyptávali.

"Hlavně kvůli cestování. Na vízum nemám prostředky."

"To je škoda. Určitě by se tu pro tebe práce našla, třeba u nás ve firmě."

Okatá snaha. Asi ho kopnu.

"A čím se firma zabývá?"

Kamarádky přítel zbystřil a provrtal mě zamračeným pohledem. Asi se mu zrovna nelíbí, že hraju pitomou, ale zas na rovinu říct, že vím všechno, to se mi nechce.

"Zábavní průmysl. Herectví, modeling a další."

"A jak vypadá logo firmy?"

Dělám ještě většího pitomce. To už láká pohledy i ostatních. Kamarádka už stojí ve dveřích a čeká na jeho reakci.

"Moment," vytáhl telefon a našel logo firmy.

Beze všeho mi ho ukázal, dokonce mi půjčil telefon do ruky. Chvilku jsem na logo koukala a pak vytáhla tu navštívenku, co mi dala ta holka v kavárně.

"Není divné, že se mnou v jeden den mluví dva lidi z jedné firmy?"

Pro jistotu jsem tu otázku položila. Překvapeně zamrkal. Aha, takže ho neposlali. Co se to sakra děje?

"Páni, všimli si tě ještě rychleji, než se stává..." zamumlal a uklidil telefon.

"Vlastně nechápu, proč se o mě zajímáte. Teprve dneska jsem přiletěla."

"Oprava, super rychle si tě všimli."

A pak se s korejštinou otočil na kamarádčina přitele, který jen krčil rameny a ptal se pak i kamarádky, která taky jen krčila rameny.
Takže jestli se dnes ještě dostanu k deníku, nejspíš do něj napíšu: dnešek je nejšílenější den, který se mohl udát.

Žádné komentáře:

Okomentovat