čtvrtek 12. listopadu 2015

SNIPER | Kapitola šestnáctá





Ovšem společnost Cho Ara měla i jeden vedlejší účinek a tím byla žárlivost. Pramenila hlavně ze strany Jjonga. Jinki, Taemin a Kibum se s Cho Ara jen zdravili a zdvořile s ní navazovali konverzaci jen při jídle, zato Minho, který s ní mluvil každou chvilku, se nejednou ocitl pod ostřížím pohledem  Jjonga. A to jen proto, že si s Arou rozumí.

„Co jste tam dělali?“

Minho sebou cukl, když postřehl nebezpečí čpící z každého Jonghyunova slova. A to jen s ní chvilku seděl v obýváku sám.

„Ptal jsem se na otce, nic nezákonného,“ odpovídal s klidem, opravdu nemá zálusk na Cho Ara.

„To ti tak budu věřit,“ odfrkl si Jonghyun popuzeně a doslova ho přirazil ke zdi. „Drž se od ní dál.“

„Sakra, Jjongu, nemám na ní zálusk, tak mě sakra nech dýchat,“ ohradil se a odstrčil ho od sebe.

„Co se to tu děje?“

Ara se objevila v chodbě u schodů hned, jak zaslechla menší potyčku. Minho šlehl nehezkým pohledem po Jonghyunovi a vydupal schody. Na jejich vršku se zastavil, aby slyšel Jonghyunovo vysvětlení.

„Cos mu udělal?“

Ara zněla dost naštvaně, přeci jen ho zná opravdu dlouhou dobu.

„Co se o něj furt staráš?“

Opáčil nakvašeně Jjong.

„Mám vůči němu určitou povinnost, kterou mi svěřil jeho otec. To, že žárlíš na kohokoliv, kdo se mnou mluví, to není jeho chyba. Něco si ujasněme Jjongu. Kluci se snaží přežít, Minho je ochotný nasadit svůj život, jen abyste vy mohli žít ty své a jen proto, že nemá vlastně pro co žít. Rodiče se o něj moc nestarají a vím to nejlíp. Jeho matka nebyla ani doma, když bojoval s horečkami, které ho mohli stát život. Ačkoliv je pan Choi z jednoho pohledu velmi starostlivý otec, tak tomu tak není, jen ho zajímá, co jeho syn dělá, že by ho navštívil v nemocnici, když byl na operaci, to ne. Jinki, Kibum a Taemin se bojí se mnou jen prohodit slovo navíc. Všichni tu vědí, jak moc bys mě chtěl. Nebudu lhát, že mi nejsi lhostejný, ale sakra, nech je žít.“

Tak tuhle upřímnost by od ní nečekal. Potutelně se ušklíbl a pohlédl na kluky, které přilákala hádka pod schody. Byli překvapení.

„Počkej, to jako fakt na Minha celou tu dobu takhle kašlali?“

Jonghyun se vrátil k tématu jeho dětství. Ah sakra, mohlo ho napadnout, že to Ara někdy použije jako argument.

„Dvakrát si málem ublížil a neúmyslně. Chtěj po desetiletém chlapci, aby si uvařil sám večeři na plynu. Nech ho zatápět samotného. Buď dům mohl vyhodit do vzduchu, nebo se mohl zabít jen tím, že si neuvědomil, že do domu vniká oxid uhelnatý. V obou případech byl v domě sám, divíš se stále, že nechce s rodiči vůbec komunikovat?“

Kluci třeštili oči na Minha, který v ruce drtil zábradlí a snažil se uklidnit. Sakra! Sakra!

„Co je pro tebe Minho?“

„Něco jako Kyuyhun, až na to, že Kyuhyun byl vždy trochu chytřejší.“

No jistě, počítačový genius musí být i v mládí chytrý jak rádio. Povzdechl si a protočil oči.

„Takže… bavíš se s ním jen proto, že o něm hodně víš a tak?“

„Ano. Měl by ses jemu i klukům omluvit. A to velmi brzy, jestli nemám Kyuhyunovi říct o tom, jak moc velký idiot je jeho kamarád.“

**

Omluvy od Jonghyuna se nedočkali, začal se jim vyhýbat, jak nejvíc to šlo. Patrně cítil vinu za to, že na ně házel nevraživé pohledy a kdykoliv se na něco zeptali, tak štěkal jako pes. U večeře začal být nemluvný a uhýbal pohledem i před Cho Ara, která si toho snad ani nevšimla. Během svého mlčení patrně plánoval, co komu řekne. A tak se nebylo čemu divit, že jako prvního si vzal stranou Minha.

„Poslyš… já… nevěděl jsem, jak si to měl celou dobu s rodiči. Neměl jsem ponětí, že Jo Ara byla nejen tvoje doktorka, ale i chůva. Mrzí mě, že jsem tě přirazil k té zdi..“

Sklopená hlava. On se mu tu vážně Jjong kaje za to, co udělal?

„Není tvoje vina, že jsi to nevěděl. Já o tom nemluvil. Ani Taemin nevěděl detaily, jen jsem řekl, že s nimi moc nevycházím,“ vina byla i na jeho straně, přeci jen vždy odvedl řeč jinam, když se mluvilo o rodině.

„Opravdu nechci, aby sis myslel, že na tebe seru, stejně jako ti, které musíš nazývat rodiči. Budu tu vždycky pro tebe, v jakoukoliv denní i noční dobu. Až tohle skončí, zavolej mi kdykoliv budeš potřebovat,“ Jonghyun k němu zvedl pohled od svých rukou.

„Blbe, kazit ti pak pěkné chvilky s Cho Ara? To si radši sbalím a nastěhuju se k Taeminovi,“ zasmál se.

„Myslím, že jsem si to u ní pohnojil, takže žádné pěkné chvilky nebudou,“ zamručel Jjong a zatvářil se jako na mučidlech.

„To není pravda. U ní máš šanci, jen to odsuň na později,“ sevřel mu povzbudivě rameno.

„Minho… slib mi něco,“ Jjong na něj upřel oči.

„Hm?“

Čekal na to, co z Jjonga vypadne. Počítal s tím, že ho požádá, aby mu pomohl nějak s Cho Ara, ale to co Jjong ve výsledku řekl, ho překvapilo.

„Slib mi, že se nenecháš zabít jen kvůli své nefungující rodině. My jsme tvoje rodina.“

Slovy ‚my jsme tvoje rodina‘ myslel sebe, Kibuma, Jinkiho a Taemina. Nepopírá, že s nimi má skvělé vztahy, ale mateřskou lásku mu ani jeden z nich dát nemůže. Každý má svou vlastní rodinu, ke které patří. Chtít po nich, aby dělali rodinu jemu, to po nich nemůže chtít.

„Ano, jsme tvá rodina,“ ozval se ode dveří Taemin a než se Minho vzpamatoval, tak mu nejmladší z party visel kolem krku.

„Vždycky tu budeme pro tebe,“ Kibum se usadil vedle Jonghyuna na pohovku.

„V dobrém i zlém,“ Jinki se na něj usmál.

„Kurva, kluci…“ do očí se mu natlačily slzy dojetí.

„Tak slibuješ?“

Jonghyun čekal na jeho odpověď. Uklidni se Minho, uklidňoval se v duchu. Zhluboka se nadechl a pak se zadíval do Jonghyunových očí.

„Slibuju…“

Úleva, která se usadila na Jonghyunově tváři doputovala i do hloubky jeho očí a Minho si poprvé v životě uvědomil, jaké je to mít rodinu, která ho podporuje a je s ním za každých okolností. Ohlédl se a uviděl ve dveřích stát  Aru s jí velmi podobným mladým mužem. To musí být Kyuhyun, blesklo mu hlavou. Ara se usmála a přikývla, snad jako by tušila, že se mu hlavou honí zrovna tato myšlenka.

1 komentář:

  1. Co k tomu říct...jen to, že Jonghyun je pablb...

    OdpovědětVymazat