10/20/2015

Samota





Nejprve mi všechno přišlo tak osvobozující, když jsem poprve strávila týden na internátě, ale jak se dny hromadí, tak si stále palčivěji a palčivěji uvědomuji, jak moc mi chybí moje rodina. Jak moc bych si přála se právě teď stulit do náruče svojí mámy a užívat si jen to, že je se mnou. 
Jsem doma jen zatracený den a několik hodin na vrch. Většinu času trávím jen cestováním a učením se. 
Cože? Že jsem fracek, co se neumí obejít bez rodiny? Nevíte, jaké to je, když sedíte v pokoji na koleji s lidmi, se kterými si maximálně řeknete ahoj, na co koukáš, v kolik končíš... Rodiče a sourozenci jsou ti, se kterými chcete trávit svůj volný čas, ale není to možné, když studujete v jiném městě na úplně opačné straně republiky.
Teď už dokonale chápu, proč většina lidí, kteří cestují, se rádi vrací ke svým rodičům, proč s nimi tráví co nejvíce času. Snaží se dohnat, co zameškali svou nepřítomností.
Jediné, po čem toužím je, že někdo konečně pozná, jak se cítím a obejme mě, řekne mi, že vše bude dobré. Ale asi doufám marně. Mezi jednooborovýma jsem tu podle všeho nejstarší. Jsou ode mě dva roky. Dokonce jsem i o rok starší než mé spolubydlící. 
Kamarádi? Ano, mám tu přátele, ale ti mi nenahradí rodinu. Můžu se s nimi bavit, smát se, ale ve skutečnosti se cítím úplně jinak, než dávám najevo. To mě naučil život... Nedávat najevo pravé pocity, lidé toho rádi zneužívají.
Přítel? Je tu někdo, kdo by teoreticky měl být mým přítelem... jenže jak jsem neustále pryč, tak vlastně ani nemohu tvrdit, že jsme spolu vůbec začali chodit.... Ano, stála bych o to, aby mě objal a svou přítomností mě ujišťoval o tom, že je všechno v pořádku. Jenže, tohle se nikdy nestane. Určitě si už našel holku, která má na něj čas, která neujíždí na korejských idolech...
Ah ano, možná za tohle všechno může ta má úchylka na asijské věci, lidi, země, jazyky... Ale já s tím přestat nechci, tahle moje úchylka mě zachránila už jednou. 
Víte... pokaždé, když jdu na hodinu, tak ostatní postávají nebo posedávají v hloučcích a čekají na hodinu, já se pozdravím s pár lidmi a řeknu si s nimi pár vět, ale pořádně se s nimi neznám. Možná jsem se měla zúčastnit seancí v čajovně, ale co bych si s nimi asi tak řekla? Oni šli na čínštinu proto, že chtějí umět unikátní jazyk, zajímají se o historii, ale hudba a filmy je moc nelákají. Navíc... v momentě, kdy člověk začne mluvit o sobě, tak ho považují za sebestředného, všichni... bez rozdílu. Vždycky jsem byla pro všechny záhada, člověk, co toho moc o sobě nenamluví a pokud ano, tak jsou to podle nich lži. Držet se mlčení je pomalu bezpečnější, než se zdá, že?
Celkem pravidelně se mi stává, že v chladných říjnových dnech teskním po pocitu mít u sebe někoho, kdo si se mnou promluví o všem, co mě trápí. Chybí mi objetí někoho, kdo mě má rád přesně takovou jaká jsem, bez přetvářky, se všemi mými nedostatky, slabostmi a prazvláštními zálibami. Bylo by troufalé tvrdit, že mi chybí polibky věnované z čisté lásky, protože ty, které jsem obdržela prvně, byly jen plné chtíče. Možná jsem divná... Ale kdo v tomhle světě divný není? 

Tohle je poprvé a snad naposledy, co píšu tuhle zpověď.... Zpověď o osamění a marném doufání v něco, co nikdy nepřijde.....

3 comments:

  1. Přesně,, Jako by smi mluvila z duše. Taky jsem se strašně moc těšila na internát, a ted Bych byla nejradši doma. Pořad cestovat a byt ani ne 2 dni doma: -((

    ReplyDelete
  2. Až tak jsi osamělá? To je mi líto. Ale snad se to zlepší.
    Obejmutí ti můžu poslat, ale jen to chladné imaginární. Popovídat si s tebou můžu po chatu, ale není to to pravé, jako když si spolu sedneme ke kafi a probereme život ze všech stran...

    ReplyDelete
  3. Tenhle článek mě trochu donutil zamyslet se nad mou situací a přemýšlím, co je horší. Jestli nemoci být s rodinou, se kterou chceš být a nebo muset být s rodinou, se kterou být nechceš, což byl donedávna tak napůl můj případ.
    Každopádně... drž se. Osamocení bolí, ale můžeme být rádi, že žijeme v době, kdy s těmi, co potřebujeme, můžeme komunikovat alespoň přes internet, dřív nebylo ani to...

    ReplyDelete