10/14/2015

Namida | Kapitola 1


Tak jsem dohnala, co jsem dohnat měla a během výpadku internetu na koleji jsem napsala celkem dost věcí. Hlavně tedy Namida. A zjistila jsem, že jsem zkurvená yaoistka, co hetero snad už nikdy bez nějaké bromance nenapíše. 
Tak si užijte první díl Namida a pamatujte, pochmurný děj a trocha humoru nemusí hned znamenat špatný konec^^. Aneb Kayleigh a Plagiátor.... To mě zajímá, jak dopadne Prokurátor...



Na.Na.Na.Na.Na namida no ame ga furu Kimi o, kimi o omou

Na.Na.Na.Na.Na nagareru toki no naka Kimi ga shiawase de aru youni

Už po několikáté opakovali tu samou část ve studiu a pořád se někdo z nich pletl. Obvykle on, protože svůj papír s textem půjčil Minkimu, který ten svůj, kdo ví proč, nechal v hotelovém pokoji. Jonghyun se tedy snažil, aby mu přes rameno do textu viděl, ale jak se sem tam pohnul při zpěvu a hlavně při rappu máchal rukama, tak text byl jednou velkou zbytečností. Musí to donahrát, aby mohli už začít s natáčením MV. A díky němu se to jen protahuje. Každé protáhnutí jejich pobytu v Japonsku znamená obrovský peněžní dopad na Pledis. Už jim bylo naznačováno během přípravy projektu SEVENTEEN, že se může stát, že NU’EST budou na dobu neurčitou staženi z centra dění. Prázdniny by uvítal. Zaletěl by za rodinou a seznámil by se blíže s Nanou, kterou již od svého příjezdu z USA hodně zanedbává. A taky by mohl s babičkou podniknout nějaký výlet.

„Země volá Arona…“ Minhyun mu luskl prsty u ucha.

Překvapeně zamrkal a upřel na něj zmatené oči. Říkal někdo něco? Zapomněl zase zpívat?

„Co?“

Vymáčkne ze sebe a promne si zátylek, je už unavený z toho všeho. Od rána jsou na nohou. On vlastně byl vzhůru jako úplně první, jen aby skočil nakoupit věci na snídani. Co přijeli do Japonské koprodukční společnosti, tak pilují choreografii a teď tedy i nahrávají. Člověk pak přestane po nějaké době vnímat, co se děje.

„Kde se zas touláš myšlenkami, ptal jsem se, co navrhuješ na oběd,“ Jonghyun to vzal s humorem.

Jonghyun snad jako jediný chápe, jak moc je Aron vyčerpaný. Vstává jako první každý den, ale jen v Japonsku to má na něj velmi špatný dopad.

„Upřímně je mi to jedno, jen ne další rámen,“ pokrčí rameny.

Rámen… Věc, kterou by měli Japonci okamžitě stáhnout z pouličních stánků. Minki při každé návštěvě Japonska musí jít nejméně dvakrát na rámen, a protože nechtějí, aby se někde zatoulal nebo ho unesla nějaká banda šílených fanynek, tak musí chodit s ním. Kdyby se jen jedlo, tak je mu to jedno, ale Minki během jídla společně s Baekhem vykřikují hesla z Naruta. Někdy má ten škodolibý pocit, že Minki je vlastně reálný Naruto, co se přetvařuje mnohem lépe než ten pravý  z mangy.

„Co si objednat sushi, pravé japonské,“ Minhyun si promne ruce, konečně se dostane na jeho oblíbené sushi sety.

Jako by neměl dost sushi k dispozici i v Koreji, jenže Minhyun vždycky tvrdí, že sushi chutná pokaždé jinak, dle toho, kde je uděláno a podle jaké receptury. Ale zas to není šťastný nápad v momentě, kdy mají mít taneční trénink a je možné, že mezi syrovým rybím masem se najde kousek, který rozbouří žaludek.

„To není dobrý nápad před choreografickým tréninkem,“ podotkne Minki opatrně.

„A co zkusit něco absolutně jiného, něco, co třeba ani není Asijské?“

Baekho a jeho experimentující žaludek. Mohlo ho napadnout, že něco takového navrhne. A hádá, že to bude pizza. A to je trochu vtipné, aby to tituloval jako zkoušení. Takže…

„A co máš na mysli?“

Jonghyun přidrží otevřené dveře a jeden po druhém vychází na chodbu, aby se odebrali společně k výtahu.

„Gnocchi…“ vydechne zasněně.

„To zní italsky,“ podotkne Minki a v očích mu blýskne.

„Taky to je italské,“ přikývne. „A jsem pro Gnocchi, je to absolutně neškodné jídlo.“

„Ty jsi to už někdy jedl?“

Baekho na něj upřel překvapené oči a doslova bylo vidět, jak moc touží znát detaily o chuti a typu jídla.

„Pokud je to bezpečné, tak prosím,“ Jonghyun se usmál a stiskl tlačítko výtahu.

„Gnocchi jsou takové drobné noky s omáčkou, nejčastěji se na ně dává sýrová, ale velmi dobrá je ta špenátová nebo rajčatová,“ vysvětluje Baekhovi podstatu jídla.

„Hyung…. Já mám úplnou chuť na ty Gnocchi…“ Minkimu málem kapaly sliny z úst, jak se mu vidina takového jídla zamlouvala.

„Čekal jsem, že Baekho zas vyplivne pizzu,“ poznamená Minhyun k Jonghyunovi, když se dveře výtahu s cinknutím otevřou.

Všichni se naskládali do výtahu a Aron, který byl v ten moment u tlačítek, stiskl recepci. Dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu. Gnocchi opravdu nejsou špatný nápad. Ale kde k němu Baekho přišel? Nevzpomíná si, že by v Tokyu šli někdy kolem italské restaurace. Že by ale něco Baekho četl, to je směšné.

Pomalu se odebírali k východu, když je zarazil hlas recepční.

„Promiňte, Aron Kwak? Před půl hodinou vám tu kurýr zanechal důležitou zásilku z Koreje,“ vytáhla obálku.

„To jsem já…“ vzal si od ní list, ale neotevřel jej, to počká, až budou v klidu sedět.

Ještě by ten dopis mohl ztratit. Kdo mu asi píše? Babička? Nana? Nikdo jiný tuhle adresu nezná, vyjma Pledisu, ale to by na obálce bylo logo společnosti, tahle je ale čistá a je na ní pouze napsaná adresa. Nevyzná se v písmu babičky natož Nany, aby mohl odhadnout, kdo píše.

„Neotevřeš to?“

Jonghyun zamířil automaticky na metro, aby se dopravili do restaurační části Tokya.

„To počká,“ zavrtí hlavou.

**

Najít italskou restauraci mezi tou hromadou různých restauračních zařízení, nebyla hračka. Když se konečně usadili, tak Baekho přeaktivně objednal všem gnocchi. Využil toho momentu, kdy se kluci začali bavit nad názvy dalších pokrmů. Vytáhl z kapsy bundy obálku a zadíval se na ni, než ji otevřel.

Oppa,

Ah, píše Nana, to je od ní hezké. Dlouho se zase neviděli. Program mají poslední dobou nacpaný k prasknutí.

vím,jak máš se skupinou moc práce na tom novém singlu,
přeci jen je toho plný internet. Ale musíš se vrátit do Koreje.
Nežádala bych tě o to, kdyby se nestalo něco opravdu závažného.
Arone… umřela nám babička.

Vytřeští oči na slova: umřela nám babička. To přeci není možné. Vždyť překypovala zdravím, když odjížděl. Vzhlédne od dopisu a očima přejede smějící se mladší kolegy. Netuší, čemu se smějí, ale on se teď smát nedokáže. Jonghyun na něj stočí oči a když uvidí jeho výraz, tak mu sleze úsměv z tváře velmi rychle.

„Arone, jsi v pohodě?“

Ustaraný tón od mladšího ho přinutí opět pohlédnout na dopis. Nadechne se k odpovědi.

„Umřela mi babička…“ hlas se mu chvěje potlačovanými emocemi.

U stolu se okamžitě rozhostí ticho. Kluci se na něj dívají soucitně. Ne, že by nestál o soucit, ale nechce je svou ztrátou zatěžovat.

„Proč ti ale posílali dopis do Japonska, obvykle se ozvou až po návratu a dostaneš urnu,“ Minhyun zaraženě koukal.

„Babička nebydlela sama, jak jste si všichni mysleli a já vás nechal si to myslet…“ kousne se do rtu a složí list a nedbale ho nacpe zpět do obálky.

„Takže ti píše nějaká babča, co s ní bydlela, aby ti dala vědět?“

Baekho se snaží o chabý vtípek.

„Ne… píše mi moje malá dongsaeng…“

„Ale… hyung… všechny tvé sestry jsou starší než ty,“ namítne Minki.

„Proč si nikdy neřekl, že máš ještě jednu sestru?“

Jonghyunovi to došlo okamžitě. Jakožto nejlepšímu kamarádovi to mohl říct, ale neřekl. Důvod k tomu byl ten, že viděl, jak se na Nanu Jonghyun díval, když jednou navštívila jeden z jejich koncertů. Líbila se mu. A on nechce, aby se s ním zapletla. Jonghyun se nejen dokáže o dívku starat, ale dokáže jí i velmi snadno zlomit srdce. A nejen on na ni koukal jako vlk na svou oběť. Maknae s ní i nefalšovaně flirtovalo.

„Protože je nevlastní… Stydím se za to, co provedl otec matce, ale Nanu mám rád. Mrzí mě, že se jí nemůžu věnovat, ale teď po mě žádá jen jedno, abych přijel a pomohl jí postarat se o věci okolo pohřbu, domu a školy. To video bude muset počkat,“ pronesl poslední větu směrem k Jongyhunovi, to on spravuje jejich program, jakožto leader.

„Um… sice nejsem expert na tvé příbuzenstvo, ale je to asi tři měsíce zpět, co jsem tě zahlédl během našeho eventu spěšně hovořit s jednou holkou z fanoušků, nebyla to náhodou Nana?“

Minhyun to jen tak poznamenal. Obsluha mezi tím tichem, co nastalo, donesla objednané gnocchi. On si jí všiml, běželo mu hlavou.

„Ano… byla to ona. Nelíbilo se mi, jak jste se na ní koukali,“ střelí pohledy po maknaem a leaderovi.

„Přeci víš, že já se takhle koukám na každou velmi pěknou holčinu,“ brání se Jongyhun.

„Hmm pokud se mi líbila, tak proto, že měla na sobě něco, co se mi líbilo,“ Minki pokrčil rameny.

Stějně ho Aron spíš podezírá, že si už nepamatuje, kdo na jakém eventu kdy byl. Nana chodí na každý event, jen proto, aby s ním mohla prohodit pár slov a také jen ho vidět. Ten zaplácaný program od Pledisu je jedno velké zlo.

„Zavolám manažerovi, jestli bychom se nemohli na chvíli vrátit do Koreje, že potřebujeme pauzu před natáčením videa,“ rozhodne Jonghyun, než se pustí do své porce.

Ačkoliv říkal, že gnocchi jsou vynikající, tak mu díky novině, kterou obdržel, zhořkly noky v ústech. Jako by žvýkal neidentifikovatelnou hmotu, která jen vzdáleně připomíná jídlo. Ale musí jíst. Už kvůli Naně se nesmí složit. Bude ho potřebovat. Při nejhorším si ji bude muset vzít na dorm. A to bude znamenat, že na ni bude muset dávat o to větší pozor.

Snad jediný člověk, který o Naně ví, je Amber. Náhodou se rozhodla ho jet navštívit k babičce a tam Nanu uviděla, jak s Aronem hraje nějakou hru pro sourozence. Byla dost překvapená, ale o její existenci nikomu neřekla. Vysvětlili jí, proč o ní nemluví a proč o ní neví kluci. Pochopila ho. A teď je jediná, kdo může dohlédnout na Nanu, než přijede. Vytáhne telefon a automaticky vytočí číslo Amber.

„Hey, hola. O co kráčí, z Japonska mi obvykle nevoláš,“ je daná na hlasitý odposlech.

Stejně je to v Japonsku jedno. Mluví korejsky, tak žádný problém. Fanynky tu také nejsou.

„Jestli nemá skupina program, tak se prosím sbal a jeď k babičce, Nana bude potřebovat někoho, kdo s ní bude, než přijedu,“ řekne smutně, což Amber okamžitě pozná.

„Neříkej, že… Je mi to tak líto…“

„Nevím, kdy přiletím, potřebuju jen, abys na ní dala pozor, je jí teprve devatenáct… Sama víš, co některé děcka v devatenácti dělají….“

„Narážíš na Sehuna nebo na Taemina?“

„Klidně na oba,“ zamručí.

„Ti dva jsou kapitoly sami o sobě, ale je s nimi psina. Neměj strach, balím tašku a jedu za ní. Doufám, že si mě ještě pamatuje. Hlavně přijeď, co nejdřív,“pak následovaly fráze rozloučení a telefon utichl.

Kluci nejedli, jen konsternovaně zírali na telefon. To, co si vyslechli, to je patrně dost rozhodilo a Jonghyuna to muselo i naštvat.

„Amber Liu o ní ví?!“

Zahřímal Jongyhun a vidlička letěla na stůl.

„Byla to náhoda, že se o ní dozvěděla. Nestává se mi často, že mi dělají lidi přepadovky v domě babičky,“ řekne až moc klidně a odloží vidličku.„Řekl jsem jí důvod, proč jsem o ní nikomu neřekl a proč ji tajím i před veřejností. Nechci, aby musela žít život jako Taesun nebo Yongnam… Nechci, aby ji média pak použila proti mně, jejímu bratrovi, který o její existenci nevěděl.  Chci pro ní jen klid…“

„Ale to nemění nic na faktu, žes mi to mohl říct. Jsme přátelé Arone,“ Jonghyun soptí.

„Jak můžu věřit někomu, kdo nevědomky mou sestru doslova svlékal pohledem,“ prudce vstal.

„Sedni si…“ zavrčel Jongyhun nebezpečně.

Neposlechl ho. Odešel od stolu, vlastně opustil i restauraci. Zamířil na metro a zavřel se pak ve svém pokoji v apartmá, které jim pronajala společnost. Hádka s Jonghyunem ho mrzí, ale je to pro dobro Nany a hlavně pro klid jeho duše.

7 comments:

  1. Pokračování a teď hned! :o Je to uplně odnfiudsdiud :o

    ReplyDelete
    Replies
    1. Cože, že to je? *čumí na poslední slovo*

      Delete
  2. Moc pěkný díl. Jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se a netrpělivě čekam na další díl...

    ReplyDelete
    Replies
    1. Awww, jsi zlatá Hatachi, že jsi mi to okomentovala^^ Sice jsem musela použít výhružky, ale funguje to, asi to budu užívat častěji :D

      Delete
    2. Promiň, polepším se...slibuju...

      Delete