9/13/2015

Perfect date






Bylo to už několik hodin, co Viky dorazila do Číny, společně se svým nejlepším kamarádem postávala u hotelu a studovala mapu, která byla stejně natolik složitá, že se v ní prostě nevyzná. GPS navigace se rozhodla totiž dělat kraviny, takže mapa a kompas jsou poslední šance, jak se v tomhle městě sakra vyznat.

„Už jsi to našla?“

Kolikrát se jí ještě zeptá? Má chuť ho ještě teď dotáhnout na letiště a poslat ho nejbližším letem hezky zpět domů. Frustrovaně zavrčí cosi o tom, jak je nedočkavý a znovu se pohrouží do anglických popisků. A kde je tu sakra sever?! Kompas si zapomněla při balení do Číny.

„Vzdávám to, tu máš mapu a snaž se,“ vrazila jí do ruky svému doprovodu.

Původně do Číny chtěla jet sama, ale Bunny se jí nabídl, že poletí s ní. Taky to bylo proto, že si oba adoptovali čínské dítě ve stejném sirotčinci a společná cesta se zdála být asi nejlepší. No a Viky ho s sebou vzala taky z jiného důvodu.

„Musíme tudy,“ Bunny jí ukázal směr.

Společně se vydali směrem, který Bunny udal a pro jistotu ani mapu neuklízeli, kdyby si znovu museli kontrolovat, zda jdou správně. Důvod, proč Bunny jel s Viky, byl takový, že si před pár měsíci začala psát s jedním Číňanem, díky dost prozíravé kamarádce odhalila jeho totožnost a tak trochu jí děsilo se s ním setkat sama. Bunnymu se s tím svěřila a ten souhlasil, že pojede, i kdyby neměl vidět své dítě.
A teď je samotný quest najít sirotčinec. Možná měli přijmout nabídku od té paní ze sirotčince, že pro ně k hotelu zajede autem. Kdo měl tušit, že ulice jsou tak spletité a pomalu vypadají jedna jako druhá?

„Koukni, támhle!“

Bunny ukázal na nápis sirotčinec. Není slepá, ale mezi tou haldou ostatních nápisů by ho snadno přehlédla. Ještě, že je s ní. Naznačil jí, že přejdou, ale nakonec přes silnici přešel jen Bunny. Ani si nevšiml, že Viky nejde.

„Tak přeci jsme se setkali,“ dvě teplé ruce ji objímaly a tichý hlas k ní promlouval.

Poznala ho. Ani se nemusela otáčet. Viděla tolik videí, kde mluvil nebo zpíval. Možná by si jeho tvář dokázala vybavit, i kdyby byla právě teď úplně slepá.

„A-ano,“ vykoktala ze sebe a tváře jí začaly hořet.

Modlila se, aby ji k sobě neotočil. Nechce, aby ji viděl v rozpacích. Vlastně sázela na to, že se vůbec neuvidí. Přeci mu neřekla přesně, kdy tu bude. A o čem si sakra mají povídat? Jejich emaily nebyly zrovna jedny z ukázkových slušných emailů mezi lidmi, co se moc neznají. Panika. Její mysl zachvátila panika, když si vybavila jeden konkrétní email.

„Ten kluk je tvůj kamarád?“

Mluví o Bunnym? No jistě, že ano, nikdo jiný tu s ní přeci není.

„To je Bunny,“ hlesla.

Zmínila se mu o něm snad v mailech, jestli ne, tak to hned napraví. Ale on nijak nenaznačil, že neví, o koho jde. Takže se zmínila.

„Jdeš se podívat za tvou dcerou?“

Proč by asi jinak šla do sirotčince? Bože, hlavně, že mu psala, proč do té Číny pojede. Ale když ona mlčí, tak je jasné, že zabrousí na témata, která spolu už probírali.

„Ano, chceš jít se mnou?“

Opět se na něj nepodívá, stále cítí, jak jí z tváří sálá teplo. Pomalu ji pustí a obejde ji. Ano nespletla se a její kamarádka ho také poznala tak snadno. Dvě nádherné tmavé oči se zadívaly do jejích očí.

„Moc rád, Viktorie…“ špitl a pousmál se.

Malá Lin ji ostýchavě uvítala. Na Wu Fana valila oči a bázlivě se krčila za vychovatelkou. Vlastně se tak trochu schovávala i před ní. Poprvé se vlastně vidí naživo. K jejímu překvapení se Kris sám ujal toho, že jim bude překládat a vychovatelka se přesunula k Bunnymu a jeho dítěti.
Návštěva se moc neprotahuje, přeci jen je to na děti moc, když je vidí přes internet, tak je to něco jiného než naživo. Sice se Kris snažil, aby se Lin necítila tak trapně, ale přeci jen je pro ni taky cizí.  Bunny si při odchodu Krise nedůvěřivě přeměřil, ale když viděl, že Viky s ním nemá problém, tak se vzdálil.

„Co podnikneme?“

Kris se na ní usmál a čekal, že přijde s nějakým nápadem. Jak by mohla. Přeci je tu úplně poprvé a už jen trefit k sirotčinci bylo těžké.

„Nevím,“ pokrčila rameny.

„Pojď, něco ti ukážu.“

Neptal se, jestli ji může vzít za ruku, prostě ji za tu ruku vzal a propletl si s ní prsty, jako by spolu takhle chodili po ulici běžně. Viky jen vytřeštila oči, ale nechala se táhnout. Bunny jen s otevřenou pusou stál a čuměl za nimi. V hlavě mu pravděpodobně běželo, jestli nemá zavolat policii.
Kris ji ale netáhl k hotelu, jak od něj očekávala, ale vedl jí klikatými uličkami směrem k trhu. Pokřikování trhovců vnímala jen okrajově, spíš si až moc uvědomovala Wu Fanovu ruku drtící tu její v lehkém, ale pevném sevření. Na trhu se ale nezastavili, jak očekávala. Wu Fan ji táhl dál. Už se chtěla ozvat, že jí bolí nohy, ale okamžitě zapomněla na to, že chce protestovat.

„Páni…“

Věděla, že městem protéká řeka, ale rozhodně nečekala, že je tu také něco hodně podobné promenádě kolem Vltavy. Stánky s památkovými předměty lákaly svou pestrostí. Vzduchem se linuly vůně smažených krevet smíšených s kořeněnou vůní indického jídla z jednoho bistra.  Ale její oči lákaly nízké loďky brázdící řeku, jako gondoly v italských Benátkách. Sakra, teď lituje, že si nechala foťák u Bunnyho.

„Kuk,“ Wu Fan se před ní objevil s mobilem a vyfotil ji.

Ani si nevšimla, že ji pustil a sleduje každou její reakci. To, jak ji fascinuje tolik barev a lidí.

„Říkal jsem ti přeci, že si uděláme hezký den, když se uvidíme,“ přehodil jí přes ramena svou mikinu, když se začalo ochlazovat.

Chtěla mu připomenout ty lehce úchylné emaily, ale raději mlčela a opírala se o jeho hruď. Za celý den spolu byli už na jídle, na zmrzlině, dokonce se i projeli trošku po řece. Mají náramky pro páry a těch fotek, co pořídili.

„Nečekala jsem, že bude až tak dokonalý,“ usmála se a pootočila k němu tvář.

„Tobě lze udělat radost i jen maličkostmi,“ pohledem se vpil do jejích očí a pomalu se začal přibližovat k její tváři.

Zatajila dech a čekala, co udělá. Měkký a krátký polibek ji na minutku rozhodil, ale velmi rychle se uklidnila. Je to jen polibek, ne pozvánka k něčemu víc, uklidňovala se.

„Pojď, doprovodím tě na hotel, aby Bunny nemusel alarmovat policii,“ znovu si propletli prsty.

Cesta zpět proběhla mlčky a protáhla se. Wu Fan i Viky se snažili oddálit moment, kdy by se měli rozloučit. Přeci jen jsou každý od jinud a šance, že se znovu uvidí, je mizivá.

„Slib mi něco,“ už pár minut stáli před hotelem.

„Cokoliv,“ usmál se.

„Přijeď za mnou k nám…“ upřela na něj žadonivé oči.

Povzdechl si, ale usmál se a přikývl se slovy: „Jednou přijedu a už neodjedu.“

Vzala si to jako slib do budoucna. I když se s ním musela zas na nějakou dobu rozloučit, tak se měla na co těšit. Celkem neochotně na pokoji Bunnymu musela vyprávět, co se dělo a pak ještě rychle poslala maila sestře, že Wu Fan není zas takový debil, jak se zdál z mailů. A pokud šlo o její kamarádku, však jí všechno vysype na facebooku do chatu, ale dnes ne, na to je moc unavená.

No comments:

Post a Comment