9/02/2015

Heartless




Bez srdce. Ano to jsem já. Jsem krutý a hnusný. Otírám svou vražednou zbraň do oděvu oběti. Další z těch, kteří si mysleli, že chci tohle a něco jim dám na oplátku. Nechám tělo dopadnout na zem a vykročím ke dveřím. Jsem bez citů.

'Policie vyšetřuje další ze záhadných vražd ve známé vykřičené čtvrti. Muž jež byl nalezen mrtvý...'

Nemohl jsem to vydržet. Vypnul jsem ten krám zvaný rádio. Určitě ho prezentují jako slušného a vzorného občana. Jen já vím co byl zač. Děvka, která druhým dělala jen dobře a očekávala za to peníze. Všechny ty hadry, co měl na sobě večer, si vyšukal.
Neměli by mi ti parchanti být vděční, že jim čistím město? Ne nejsou. Jen to zase vyšetřují jako vraždu bez motivu. Nikdo na toho zmrda nepráskne, že byl na chlapy. Kdepak. Nalejvám si v kuchyni vodu do sklenice a při tom si prohlížím svůj odraz. Jsem normálně vypadající asiat, ze kterého jdou ženy do kolen, no a muži jakbysmet. Ovální tvář, dobře tvarovaný nos a pronikavé tmavé oči skryté částečně pod čupřinou tmavých vlasů. Prohrábnu si je a věnuju sám sobě cosi jako úsměv. Dnes večer to bude poslední.
Měl bych asi vysvětlit proč ty vraždy. Před sedmi lety si moje srdce uloupil pohledný kluk, původem z Ameriky. Chodili jsme spolu půl roku než zmizel. Nenechal mi ani kontakt. Nejhorší na tom bylo, že mě opustil až po té, co jsme spolu poprvé měli intimní styk. Rozhodl jsem se zavraždit sedm kurev v jednom týdnu. Každý den jednu. Každý z nich představuje něco co měl ON. Už mi zbývá zabít někoho se znamínkem na zádech.

Vešel jsem do klubu. Nikdo mě nekontroloval všichni sledovali polonahé i nahé těla u tyčí. Zaujal mě muž tančící s pouty. Tiše jsem se zeptal jednoho kluka z obsluhy o co jde. On, že je tam takhle poutaný už sedm let, prý splácí dluhy svým tělem. Zajímavé. Jak světlo dopadlo na jeho záda, tak jsem zahlédl znaménko. Má poslední oběť. Patrně ho z klubu nepustí nikam dál než nahoru na pokoj. Chtěl jsem vidět i jeho tvář, ale tu zakrývala maska. Nejspíš má božské tělo, ale obličej je nic moc.
Velmi ochotně mi ho odvedli nahoru. Přešel jsem k němu a pomalu sklouzl špičky prstů od ramene ke klíční kosti. Spoza masky na mě hleděly dvě hnědé oči plné překvapení.

"Sedm let jsem čekal až mě najdeš..."šeptl tiše.

Ztuhl jsem. Pomalu jsem mu sundal masku a zatrnulo ve mně. Chtěl jsem zabít svou vlastní lásku! Dluhy... jaké dluhy může mít?

"Nejsi šťastný, že mě vidíš June?"

Mlčím. Jen se na něj dívám. Necítím absolutně nic. Jen rozčarování.

"June..."pomalu vstal a zvedl mi bradu, abychom se dívali jeden druhému do očí.

"Čekáš, že budu starý Jun? S tvým zmizením zmizlo moje srdce,"řekl jsem chladně.

Jeho tvář posmutněla a odevzdaně se posadil na postel. Nechápu to, proč je tak smutný?

"Já... dal bych ti vědět, kdybych mohl. Sebrali mě na ulici a zavřeli tady a všechno jen kvůli dluhům mého otce,"hlesl a víc se schoulil.

"Tak takhle to bylo? Proto jsem trpěl?"

Zvedl ke mně svou tvář smáčenou od slz a šeptl: "Promiň mi to."

Natáhl jsem se a vzal ho za ruku. Nezdá se mi to. Je to velmi zvláštní vědět, že celých sedm let jsem ho měl tak blízko.

"Mám strach June... řádí tu vrah,"řekl tiše a jeho tělem proběhl třas.

"Věř mi, že ten tě nezabije,"pousmál jsem se.

Poprvé od jeho zmizení jsem se pousmál a cítil se dobře. Zakňoural, jak to můžu vědět.

"Protože jsem vraždil já,"šeptl jsem a sklopil hlavu.

Ztuhl a odtáhl se. Má ze mě strach.

"Proč June? Co ti udělali?"

Zvednu oči a zadívám se mu do těch jeho čokoládových. Pomalu jsem otevřel pusu a vyslovil to: "Protože mi něčím připomínali tebe a tvojí zradu, která očividně není zradou."

"June... cos tu vlastně chtěl udělat dneska? Pravdu June.."

"Chtěl jsem zabít posledního.... sedm... za sedm let, kdy jsem musel pohřbít své city a odhánět od sebe všechny."

Ztuhle na mě zíral a snažil se to co jsem právě řekl poskládat do smysluplnějšího významu.

"Ty jsi nikdy od doby co jsem zmizel.... June..."v očích se mu zaleskly slzy.

Ty slzy mi náhle začaly vadit. Posadil jsem se vedle něj a stáhl si ho do náručí. Každá slza spadající na mou hruď pomalu rozehřívala mé kamenné srdce.

"SungHyune... prosím neplač,"šeptl jsem.

"Ještě rok Junnie.... ještě rok budu muset roztahovat nohy pro potěšení.."plakal dál.

"Ne Hyunnie, nebudeš... zaplatím zbytek dluhu,"slíbil jsem a políbil ho na tvář.

Polibky na uklidněnou se hned zhouply v polibky plné touhy. Oba jsme od sebe byli odtrženi moc dlouho. Touha po tom druhém byla neukojitelná. Hyunnie se mě snažil vést k tomu, abych byl já dominantní, ale já to nedovolil. Opět, jako před sedmi lety jsem Hyunnieho pocítil v sobě. Ten okamžik byl epický. Oba jsme dosáhli vrcholu a pak leželi vedle sebe.

"Miluju tě..."vypadlo to z nás současně.

Ještě jsem ho vyplatil. Odvezl jsem ho do svého bytu a dal mu nějaké své oblečení. Nechtěl jsem, aby nosil to jejich. Překvapeně si prohlížel můj byt a i věci do práce. Lehce bříšky prstů přejížděl po tmavých dřevěných površích. Až se mi zdálo, že se bojí, že by je zničil.

"Nelíbí se ti?"

"Ale ano líbí, vždyť jsem ten byt projektoval s tebou, ještě ve škole..."pousmál se.

"Nic tu není ze skla..."

Pochopil mou narážku a opřel se o poličku. Políbil mě na tvář a usmál se. Bylo to hezké být v bytě s někým koho jsem měl za zrádce. A přitom šlo jen o dluhy a prakticky o únos. Když už jsme u těch zločinů... měl bych se asi přiznat k těm vraždám. Ale když na to nepřijdou, tak se přeci hlásit nebudu.

No comments:

Post a Comment