čtvrtek 20. srpna 2015

Hard New Life | Visit




Z nemocnice mě pustili celkem rychle. Yongguk mi nosil věci a snažil se trávit se mnou nějaký čas. Byla to změna k lepšímu to ano, ale stále jsem mu nedokázala úplně odpustit, že mě považoval za couru. Doktoři byli úplně happy, že jsem jim zmizela z oddělení a ještě mi mávali.
Yongguk mě odvezl domů, kde na mě čekali jak kluci tak i holky. Během pobytu v nemocnici jsem zhubla, ale nikdo se k tomu nijak nevyjadřoval. Všichni byli šťastní, že jsem v pořádku. Zelo poplácal na místo vedle sebe na pohovce. Sedla jsem si vedle něj a on mě chytil za ruku.

"Jsem tak šťastný, že jsi zpátky noona,"uculil se a dal mi nevinnou pusu na tvář.

Yongguk dělal, že nic nevidí, ale i tak to s ním zamávalo. Ale nic neříkal.

"Opravdu se cítíš dobře?"

Sairen mě skenovala svým zkoumavým pohledem. Věděla jsem kam tím míří. Byla jsem bledá. Ještě bledší než je u mě normální.

"Ano cítím se skvěle,"ujistila jsem jí.

"Nemáš na něco chuť nebo tak něco?"

JongUp stepoval pomalu u kuchyně jak moc mi chtěl něco přinést.

"Jsi moc hodný Uppie, ale už jsem jedla,"zavrtěla jsem hlavou.

Zklamaně se posadil. Ano opravdu jsem jedla. Pod ostřížím dohledem Guka jsem do sebe nasoukala dvojitou porci smažených nudlí a opravdu se do mě nic už nevejde.

"Snědla úplně všechno tak se ani nedivím, že teď nic už nechce,"Guk se posadil na opěrku pohovky hned vedle mě.

Himchan na mě pohlédl zkoumavým pohledem. Netušila jsem co se mu honí hlavou, ale pak pohledem zakotvil na Yonggukovi a mně to konečně došlo. On uvažuje nad tím jestli my dva....

"Kluci měli bychom už jít. Trénink začíná za půl hodinu,"Guk se zvedl a jemně mi stiskl rameno.

"Doprovodím vás,"chtěla jsem se vyhrabat na nohy.

"NE!"

Zarazila jsem se řeklo to všech osm najednou. Poulila jsem na ně oči.

"Ne... vyprovodím je já, stejně musím ještě na nákup. Měla bys ještě odpočívat,"Jaerka vyskočila na nohy a pokynula klukům, že je čas jít.

Sairen se mi omluvila, že musí do práce, že si jen přehodila směnu a dodala, že Jaerka má práci pak taky. Když za ní zapadly dveře, tak jsem si povzdechla. Ano... zase budu sama. No nevadí alespoň mrknu na nějaké dramy.

Po týdnu a půl jsem začala chodit ven i do práce. Vedoucí mě přeřadil na méně náročnou práci a stále se mi snažil ulevovat. Musela jsem mu neustále dokazovat, že už jsem ok. Jenže on pořád, že bych neměla tahat tolik věcí a tak dál. Měla jsem pocit, že si snad myslí, že jsem těhotná. Nevěděla jsem, že Yongguk na něj udeřil, aby se mi nic v práci nestalo.

"Čauves ségra,"u pultu se najednou objevila parta lidí, kterou bych v Koreji čekala úplně nejméně.

Mladší sestra na mě nadřazeně hleděla a za ní se pochechtávaly její kámošky. Dovolila si na mě mluvit češtinou, což všechny okolo vykolejilo.

"Nazdar.."řekla jsem odměřeně.

Vedoucí se už už přibližoval, že to vyřeší, ale sestra se pousmála a nadiktovala mi objednávku v češtině. Ani se nenamáhala trochu s tempem přibrzdit.

"Tady nebo s sebou?"

"Trochu tě potrápím, takže tady,"zakřenila se.

"Fajn..."otočila jsem se k holce u kávovaru, aby připravila a zanesla objednávku k jejich stolu.

S hadříkem jsem začala utírat okolí. Sestra stále stepovala u pultu.

"Chceš mi snad ještě něco?"

"No jo... proč mi to kafe neděláš ty?"

"Vedoucí mi zakázal dělat náročný věci. Jsem po dlouhém pobytu v nemocnici,"zamručela jsem.

"Copak? Něco sis zlomila nebo tě někdo zbouchnul?"

"Slepák,"to o apatii jsem radši vynechala.

Pokrčila rameny a zamířila do zadní části k ostatním. Mezitím se do kavárny nahrnuli kluci a náš hovor pozorovali. Když se ségra otočila tak překvapeně valili oči.

"Noona!"

Zelo počkal až vylezu zpoza pultu a málem mě umačkal v objetí. Slabě jsem se zasmála.

"No tak pusť jí, určitě ji drtíš,"Guk Zela poněkud klidnil.

"Promiň noona,"Zelo mě pustil a hledal známky toho kde mě pochroumal.

"Hej nech toho, zas tak moc silně mě neobjímal,"zastala jsem se Zela.

Daehyun se ohlédl ke stolu mojí sestry a pak se podíval na mě.

"Yi Yoo vím, že je nám do toho houby, ale... ty máš dvojče?"

Otázku nakonec položil YoungJae. Povzdechla jsem si.

"Nejsme dvojčata. Je o tři roky mladší než já... Je to moje sestra. Patrně se rozhodla mi tu pár dní dělat neplechu než se vrátí domů,"pokrčila jsem rameny.

"Jste si strašně podobné, teda v obličeji.. jinak ne,"pronesl Himchan.

"Ve škole si nás pletli. Byly z toho pak pěkné historky o tom jak jí říkali mým jménem,"pousmála jsem se.

"Chceš říct, že jste chodily na stejné školy?"

Yongguk si ji prohlížel. Asi se mu moc nezamlouvala, protože stočil pohled ke mně.

"Bohužel ano. Nikdy nebyla originální ve vymýšlení škol,"připustila jsem.

"Co kdybys to dneska zabalila a šla s námi do parku?"

JongUp mě vzal za ruku. Ucukla jsem a zavrtěla hlavou: "Kdo mi zaplatí elektriku a vodu hn? Jen běžte sami."

"Já ti to klidně zaplatím,"ozval se Yongguk.

"Ne to ne, stačí žes mi platil tu nemocnici,"zavrtěla jsem hlavou.

"Ale no tak. Mojí peněžence to neublíží,"podotkl.

"Ty Guku proč jí hodláš všechno platit? Takhle to vypadá jako byste spolu chodili,"podotkl Himchan opatrně.

"Nesmysl..."mávla jsem rukou a rozpačitě se ohlédla k pultu.

Nah! Žádný zákazník, který by mě před nimi zachránil. Pak jsem pohledem sklouzla ke stolu sestry a zjistila, že si to rázuje přímo ke mně.

"A hele dvojče jde sem,"zamručel JongUp.

"Nechceš mi říct o co tady jde?"

Sestra prstem obkroužila skupinku před námi. Uhn nikdy neposlouchala moje výlevy kolem kpopu, takže byla mimo mísu.

"To spíš řekni ty mě. Proč jsi tady hn?"

Založila jsem si ruce a přimhouřila oči. Ušklíbla se svým typickým úšklebkem a pohrdlivě si odfrkla.

"Zmizíš si z Prahy a pak se divíš, když se tu objevím? Sereš mě, jak mi neodpovídáš na maily,"syčela na mě.

"A nenapadlo tě taky, že jsem na ně neodpovídala proto, že jsem byla v práci nebo nemocná?"

"Tse..."odfrkla si.

"Poslouchej je mi úplně fuk co se v Praze děje. To už jde mimo mě. Můj domov je tady,"řekla jsem a spustila ruce.

"Jo určitě tu lítáš za těma slavnejma a řveš oppa,"zasyčela nevraživě.

Slovo oppa bylo jediné řečené v korejštině. Kluci zvědavě sledovali výměnu názorů a Daehyun krabatil čelo jak moc byl soustředěný na pochycení významu slov.

"Za nikým nelítám. Nikdy jsem neměla v plánu takhle za někým lítat,"odsekla jsem ostře.

"Jo jasně..."naznačila rukou kvákání žáby.

"Dost!"
Chytila jsem ji za ruku a tou trhla směrem dolů. Protočila oči.

"Naser si,"sykla a vyškubla se mi.

"Krávo,"splynulo nám zároveň ze rtů.

Ona odkráčela zpět a já se otočila ke klukům. Povzdechla jsem si a snažila se uklidnit.

"Co je? To jste ještě neviděli hádku?"

Zeptala jsem se po chvilce ticha. Bránili se, že jo, ale tahle prý byla zvláštní.

"To slovo co jste řekly zároveň..."Daehyun na mě upřel oči.

"Byla to nadávka,"řekla jsem tiše.

Všichni vyvalili oči. Patrně nečekali, že jsem sprostá holka.

"Uhn.. noona... vypadá to, že se svou sestrou nemáš zrovna hezké vztahy..."šeptl Zelo.

"Nemám... nikdy jsem neměla. Ona umí všechno co já ne. A je víc po otci..."zamumlala jsem.

"Co tím myslíš?"

Yongguk na mě ustaraně hleděl a domáhal se vysvětlení.

"Stejně jako on vyhledává konflikty. Vyčítá věci, které se jí netýkají..."povzdechla jsem si.

"A ty jsi po kom?"

Himchan zvedl obočí. Chvilku jsem váhala: "Nejspíš po mamce..."

Do parku mě nakonec dostali i přes moje protesty. Guk šel vedle mě a mlčel. Ostatní mi popisovali jak dneska utíkali před sasaengs a jak se jim schovali v obchodě s parukami. DaeJae to zdůvodnili tím, že si nasadili paruky a hned vypadali jinak. Musela jsem se zasmát. Ucítila jsem jemný dotyk Gukovy ruky. Jen se o tu mou otřel. Dělala jsem jako že nic. Mohlo to být i náhodou no ne?

"Noona, noona, koukni,"Zelo mi pod nos strčil fotky.

"Tohle je YoungJae, tohle je Daehyun. Ehm.. Himchan a Yongguka nikde nevidím,"podotkla jsem.

"Jsem tady,"ukázal prstem do zadní části fotky.

Jeho převlek byl dokonalý. Vážně bych ho na první pohled nepoznala.

"Ah... nepoznala jsem tě. Měl jsi nejlepší převlek,"usmála jsem se.

"No a potom..."Himchan se ujal dalšího vyprávění.

Zase jsme se rozešli parkem a tentokrát mě Yongguk vzal za ruku. Nechala jsem to být. Ale z Himchanova výkladu jsem toho moc nepobrala. Vnímala jsem spíš Yongguka.

"Er... ehm..."Himchan hleděl na naše ruce.

Yongguk mě okamžitě pustil a dělal že nic. Ostatní si toho naštěstí nevšimli.

"Zmrzlina..."pohled mi padl na stánek se zmrzlinou.

"Noona?"

Zelo sledoval jak jsem se rozešla ke stánku a objednala si jednu citronovou zmrzlinu. V Čechách bych v tuhle dobu pro zmrzlinu asi nesáhla, ale v Koreji je ještě stále celkem teplo.

Himchan táhl zbytek skupiny jinou trasou a mě s Yonggukem nechal o samotě. Jen jsme se procházeli a dojídali zmrzlinu.

"Počkej, máš tady..."setřel mi z koutku kus zmrzliny a olízl si prst, kterým tu zmrzlinu setřel.

Uhnula jsem pohledem a honem rychle se uklidňovala, aby mi nezčervenaly tváře.

"Udělal jsem něco špatně?"

"Ne neudělal...."hlesla jsem a usmála se na něj.

"To jsem rád,"usmál se a já si poprvé uvědomila, že se na mě už delší čas usmívá.

Vzal mě za ruku a propletl si prsty s těmi mými.

"Tak pojď, ještě je třeba doženeme,"nadhodil.

To těžko. Himchan je táhl na opačnou stranu. Něco mi říkalo, že Guk má v plánu něco jiného. Když mě dotáhl k nádhernému jezírku, tak jsem se usmála.

"Je tu krásně,"šeptla jsem.

"Yi Yoo... zlobíš se ještě, že jsem tě omylem nazval však víš čím?"

Zavrtěla jsem hlavou a přiklekla si na břeh. Namočila jsem si špičky prstů do vody.

"Nezlob se...."řekl tiše.

"Já se ale nezlobím Guku,"otočila jsem se k němu.

Políbil mě na rty a pak teprve řekl: "Já myslel aby ses nezlobila za tohle."

Žádné komentáře:

Okomentovat