8/20/2015

Hard New Life | I am sorry ...




"Yi Yoo..."tiché oslovení mě vylekalo.

Nevšimla jsem si, že by do pokoje někdo přišel. Vlastně jsem celou dobu přemítala, proč jsem sakra v nemocnici a proč mě krucipísek drží v náručí někdo na koho jsem vlastně naprdnutá.

"Zelo..."šeptla jsem, když jsem konečně rozeznala kdo se pod tou černou čupřinou vlasů skrývá. Zase ho obarvili. A zpět na černo což je moc hezké. Jeho vlasy si taky musí od všech těch chemikálií odpočinout.

"Vzbudila ses..."usmál se a v očích měl slzy.

"Zelo co se stalo. Pamatuju si jen divný náraz do taxi..."pomalu jsem se posadila, abych Yongguka nevzbudila.

Nechci s ním mluvit a raději ho budu přiživovat na faktu, že jsem se ještě nevzbudila.

"Doktoři tě okamžitě vzali na sál. Měla si spoustu vnitřních poranění,"začal Zelo a uhýbal očima.

Vnitřní zranění? A co... co dítě?

"Zelo.... co se děje?"

Zelo ke mně zvedl uslzenou tvář. A pak řekl věc, která mě bude ještě dlouho bolet:

"Přišla jsi o dítě, nedokázali ho zachránit."

"Ne... to ne..."přístroj, na který jsem byla připojená začal zběsile pípat, protože se moje srdce dalo na závody.

Pípání bohužel probudilo Yongguka a ten na mě hleděl s úlevou vepsanou ve tváři. Jak může být tak v klidu? Naše dítě je pryč! Ne moje dítě je pryč... on ho neuznal za své... Rozplakala jsem se. Zelo se posadil na postel a přitáhl si mě do náruče.

Brečela jsem mu do mikiny a česky drmolila stále to samé: "Moje dítě..."

"Yi Yoo prosím už neplač, to mu nepomůže. Časem můžeš mít jiné dítě, všechno bude v pořádku,"Zelo mluvil tiše a hladil mě po vlasech.

"Nikdy to nepochopíš jak se cítím Zelo...."fňukla jsem korejsky.

"Tak mi řekni jak se cítíš. Jsme přátelé..."

"Cítím se, jako by mi někdo vrazil nůž přímo do srdce. Cítím se úplně stejně jako to ráno, když jsem našla jen vzkaz..."polkla jsem vzlyk.

Yongguk celou dobu poslouchal. Jakmile jsem se zmínila o tom co mi provedl, tak vstal a odtrhl nás se Zelem od sebe. V očích mu stály slzy.

"Ublížil jsem ti, je mi to líto. Je mi líto i našeho dítěte..."začal.

"Dost nechci slyšet nic. Všechno tohle je tvoje vina Bang Yongguku. A já byla tak hloupá, že jsem si dovolila si s tebou něco začít,"umlčela jsem ho.

"Ale noona nech ho říct všechno..."Zelo se ho zastával.

"Chceš se ho zastávat?!"

Utichl. Sklopil hlavu. V ten moment do pokoje vpadl doktor s injekcí v ruce. Její obsah vstříkl do kanyly. A mě pohltila tma.

Zelo
Doktor ji uložil zpět jak byla a oddechl si. Tiše vysvětlil, že po poznání pravdy obvykle pacientky po ztrátě dítěte dostávají přesně takovéhle záchvaty. Yongguk si roztřeseně sedl do křesla a pohlédl na mě s bolestí v očích. Doktor zmizel opět na chodbě a my osaměli.

"Hyung... bude trvat dlouho než se přes to přenese. Časem ti odpustí,"chlácholil jsem ho.

Nevěděl jsem vůbec jestli mu někdy noona odpustí. Její slova byla plná bolesti a smutku nad ztrátou. Jestli jsem to pochopil dobře, tak to dítě chtěla snad i z faktu, že když ji Guk opustil, tak ji zbylo alespoň to.

"Jestli mi odpustí, tak to bude zázrak,"Guk měl slabý hlas a byl celý bledý.

"Měl bys dělat vše pro to, aby ti odpustila,"navrhl jsem mu.

"To ji mám nechat jít? A trpět ještě víc?!"

Zarazil jsem se. Nenapadlo mě, že trpí. Nijak moc neprojevoval své pocity dokud Yi Yoo neskončila znovu tady. Ztráta dítěte ho taky zasáhla a to ani nevěřil, že je jeho. Ledaže by si vybavil co se tu noc stalo.

"Guku... já mám jen otázku.... Proč si s ní spal bez ochrany?"

"Já nevím... nějaký zkrat... taky jsem měl slušně nalito..."

Takže v tom zahrál roli i alkohol? No možná je dobře, že dítě ztratila. Bůh ví jak by dopadlo. Všichni vědí, že se dítě nesmí počít v alkoholovém opojení, protože alkohol je hnus.

"Hyung... možná bys sem měl přestat chodit, aby se uklidnila,"řekl jsem opatrně.

"Asi to udělám Lo... jen mi slib, že mi vždycky řekneš jak jí je,"upřel na mě oči.

Přikývl jsem. Nevím jestli mu moje hlášení nějak pomůžou, ale snad se díky tomu, že tu Guk nebude noona přes to všechno přenese. Guk se sebral a pomalu zamířil ke dveřím. Ještě jednou se ohlédl než vyšel na chodbu. Bylo mi mizerně. Nečekal jsem, že mu Yi Yoo všechno vyčte. Netuším co říkala ve svém jazyce, ale bylo to plné bolesti...

Yongguk
Zavolal jsem si řidiče. Bál jsem se, že bych si mohl něco udělat. Její slova mi stále zněla hlavou a kolem srdce se mi svírala ledová ruka. Sledoval jsem cestu ze zadního sedadla a řidič raději mlčel. Jakoby snad vycítil, že nemám zrovna dobrý den. Ach bože... Kéž bych mohl vrátit čas a zabránit tomu všemu co se stalo. Zelo si není jistý, jestli mi Yi Yoo někdy odpustí. Ano viděl jsem v jeho očích tu váhavost. I to jak zkoprněl, když se na něj obořila. Ženy jsou zvláštní.... dítě milují snad mnohem víc než svůj vlastní život.

"Už jsme tady pane,"oznámil mi řidič a podal mi klíčky.

"Děkuji, tady..."podal jsem mu peníze.

Odešel a já ještě zůstal sedět v autě. Ano je mi to všechno tak moc líto. Proč si člověk své chyby musí uvědomit vždycky tak pozdě? S povzdechem jsem vystoupil z auta a zamkl ho. Zalezl jsem do budovy, ale místo volání výtahu jsem se rozhodl do desátého patra jít pěšky. Vlekl jsem se po schodech a bylo mi čím dál mizerněji.

"Hyung, to už jsi doma?"

Z obýváku vykoukl Daehyun. Neodpověděl jsem a zavřel se v pokoji. Praštil jsem sebou na postel a doufal, že umřu, abych všechny ty emoce necítil.

"Hyung..."do pokoje vešel YoungJae v závěsu s Daehyunem.

"Hn.."povzdechl jsem si.

"Stalo se něco?"

"Probrala se.... a vyčetla mi úplně všechno.... i smrt našeho dítěte...."do očí mi vstoupily slzy.

Oba se posadili na zem a mlčeli. Zabořil jsem hlavu do polštáře, aby mě neviděli brečet. Ještě nikdy jsem nebrečel kvůli holce.

"Ale za tu bouračku nemůžeš.."namítl Daehyun tiše.

"Chtěl bych umět vrátit čas."

"Jo taky bych si rád vrátil čas. Alespoň do chvíle co jsme měli debut..."zamumlal YoungJae.

"Ještě pořád tě nepřešla ta SeoHyun?"

"Byla to moje první holka...."přiznal YoungJae.

Otočil jsem se a rázem mě brek přešel. YoungJae se musel kvůli debutu rozloučit se svojí láskou. Co jsem to za leadera, že jsem se nikdy nezeptal na jejich soukromý život?

"Jo proto se teď straníš vztahů jo?"

Daehyun si odfrkl a zakroutil nevěřícně hlavou. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, Jae si ani nedělá postelové známosti, je takový uzavřený. Jeho jediná starost je, jak nejlépe vytočit Daehyuna. Proto si naše fanynky myslí, že spolu ti dva něco mají.

"Děláš dobře Jae.... další vztahy jen bolí..."řekl jsem tiše.

Oba na mě upřeli oči a zarazili se při pohledu na slzy. Setřel jsem je a mlčel. Vysvětlovat to nemá cenu.

"Zelo je u ní, že?"

Přikývl jsem. Patrně si všimli, že je Zelo v trapu těsně před tím než jsem přijel domů. A nebo ho prostě chápali, že jeho v úvozovkách sestřička ho potřebuje u sebe.

"Byl i u toho, když se vzbudila?"

"To on jí řekl o tom dítěti..."hlesl jsem.

Vytřeštili oči. Povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy. Časem kluci přijdou na to, že mě i Yi Yoo chce vytěsnit ze svého života. A strašně mě to bolí. Ze všech zlomených srdcí si to její nejvíc vyčítám, protože jsem jí podlehl. Možná důvodem toho všeho je, že se vlastně svých citů k ní bojím. Měl bych si zajít za cvokařem.

"Křičela moc?"

"Doktor jí musel zase uspat. Přístroje doslova šílely,"popotáhl jsem.

"Dae pojď, hyung musí být chvilku sám,"YoungJae zatahal Daehyuna za rukáv trika a zamířil ke dveřím.

Dae na mě soucitně pohlédl a následoval Jaeho příkladu. Zůstal jsem v pokoji sám. Schoulil jsem se na posteli a rukama si objal kolena. Snad i jednou odpustíš Yi Yoo... a dáš mi šanci. Dáš šanci našemu vztahu a i dítěti. Našemu dítěti, které už donosíš.

No comments:

Post a Comment