8/19/2015

Hard New Life | Cinema with them?




Uběhlo pár dní. Sairen se mi ozvala ještě jednou, že už má přesné datum svojí dovolené. Vyhovovalo mi to také, ale upozornila jsem jí na fakt, že se bude muset část dne spokojit sama se sebou. Přešla to bez komentáře, ale řekla mi, že by se ráda seznámila s tím vlasáčem z našeho posledního hovoru. Na to jsem jí zalhala, že šlo o američana, který odjel den po té zpátky do New Yorku. Byla zklamaná, ale kdybych kápla božskou, tak by mě Yongguk pravdě podobně zabil hned jak by Sairen opustila půdu Korejské republiky.
Zamyšleně jsem se probírala nabídkami práce a hledala lépe placený post, ale jak jsem hledala, tak jsem nic nenašla. Vypadalo to, že veškeré lepší pozice jsou plné a lidé se jich jen tak nevzdají. Všude je to stejné.... Odložila jsem noviny a zamířila k oknu. Svítilo krásně slunce. Pousmála jsem se a hrnek s čajem položila na parapet. Otevřela jsem okno a nastavila tvář slunci. Chvilku jsem se slunila a pak hlavu zase sklopila dolů. Všimla jsem si, že na rohu ulice někdo stojí. Sotva si dotyčný všiml, že se dívám jeho směrem, tak zmizel. Potřásla jsem hlavou a pousmála se, když do ulice po dalších několika minutách vběhl Zelo s Himchanem v patách. Pošťuchovali se a vesele se smáli. Uviděli mě v okně a začali mi zběsile mávat. Rozesmála jsem se a šla jim dolů otevřít.

"Noooooooooonaaaaaaaaaaaaaaaaa!"

Zelo se mi téměř pověsil kolem krku a smál se. Himchan se taky smál, ale spíš tomu jak komicky s maknaem kolem krku vypadám. Střelila jsem po něm pohledem a on rychle začal prohrabovat svoje kapsy. Proč? To jsem zjistila hned v zápětí, když se konečně rozezvonil jeho telefon. Vzpomněla jsem si, že i můj telefon má tu blbou vlastnost nejprve vibrovat a pak hrát. No najděte v tom logiku!
"Jo... řeknu jí to. Ne. Určitě dorazíme do studia včas. Nedělej si starosti hyung,"típl hovor aniž by Gukovi nechal šanci ho zasypat dalším vodopádem slov.

"Co chtěl?"

Zelo mě pustil a tázavě se otočil na Himchana. Ten protočil otráveně oči a strčil si mobil do kapsy.

"Uhn.. jen mi připomínal, že máme ten volný lístek do kina a taky, že máme být včas ve studiu na zkoušce choreografie,"mávl rukou tmavovlásek.

Zelo protočil oči a pak se nadšeně zase otočil ke mně: "Ten volný lístek je pro tebe. Všichni jsme se shodli, že si ho zasloužíš. Teda skoro všichni... Hádej kdo byl proti?"

Jednoduchá odpověď. Povzdechla jsem si a zamířila po schodech nahoru. Šli za mnou. Oba věděli, že se mi moc nezamlouvá, že mě Yongguk nebere jako kamarádku všech. Celkově nechápali jeho přístup ke mně. Chvilku to vypadá, že mě zabije sotva se mu dostanu pod ruku a v té druhé klidně spí v mém bytě, aby se ujistil, že mě nebude nikdo muset vézt do nemocnice. Divný...

"Dáte si čaj nebo kafe?"

Dohodli se na čaji a usadili se na pohovce. Zavládlo tíživé ticho. Zalila jsem jim hrnky čaje a odnesla je do obýváku. Prohlíželi si časopis, který mi poslala Sairen z Čech. Byl to kpop plátek, který tam prý začal vycházet. První číslo bylo kupodivu věnované BAP. Jejich fascinace byla viditelná. Jen se mračili na latinku jako čerti.

"Noona... co je tam napsané,"zakňoural Zelo po deseti minutách.

"Je tam napsáno všechno co se o vás ví. Oblíbené věci, členové rodiny. Kolik jste vyhráli cen a v jakých pořadech jste účinkovali. No a taky tam byl plakát... Himchan. Ten si ale zabavila kamarádka,"řekla jsem a vzala si z parapetu svůj hrnek.

"To se jako v té tvojí zemi o nás ví?"

Himchanovi málem spadla brada jak moc ho to zaskočilo.

"Hmm myslela jsem, že dostáváte projekty přímo do rukou,"podotkla jsem a vytáhla počítač.

Najela jsem na složky projektů. Ve složce Czech and Slovak BABYez byla česká vlajka. Ihned si vzpomněli. Dokonce mi ukázali, který vzkaz jim přišel nejvtipnější, protože jím prý byl leader pěkně zaskočený. Ukázali na můj vzkaz. Pobaveně jsem se usmála.

"To byl můj vzkaz..."šeptla jsem tiše.

Oba na mě šokovaně pohlédli. Čekali, že vykřiknu apríl, ale smůla. Vypnula jsem počítač a povzdechla si.

"O to víc mě mrzí jak se ke mně chová..."

Zaraženě hleděli na svoje hrnky, když se Zelovi rozezvonil telefon. Podle toho jak se zatvářil volá Yongguk. Zvedl to a trochu si telefon oddálil od ucha. Než stačil něco namítnout, tak telefon mlčel.

"Promiň... už musíme jít. Manažer prý přesunul trénink choreografie na dřív a zapomněl nám o tom dát vědět,"povzdechl si Zelo.

"Dobře.... Uvidíme se později,"usmála jsem se.

Přikývli a Himchan si vzpomněl na ten film: "Večer jdeš s námi do toho kina. Vezmi si něco přijatelného. Aby si Gukovi a možná i novinářům zavřela huby."

Sotva za nimi zapadly dveře, tak mi bylo okamžitě jasné, že s nimi večer do žádného kina nepůjdu. Zaprvé novináři, děsí mě. A za druhé... Yongguk. Dráždit hada bosou nohou není dobrý nápad, navíc byl proti.... Posadila jsem se do rohu a opřela se zády o zeď. Navíc mě začínalo bolet břicho. Na menstruaci jsem to neviděla. Přeci jen jsem ji měla minulý týden. Chvilku jsem si chladila hlavu a pak si zašla pro prášek na žaludek. Že nejde o bolest žaludku jsem zjistila do hodiny. Bylo mi hůř. Dokonce jsem už i začala zvracet. Probůh to jsem snědla něco špatného nebo co? Projela mi ostrá bolest břichem. Tohle není normální...
Rychle jsem si začala do kabelky dávat věci. Musím do nemocnice. S obtížemi jsem se dostala před dům a opřela se o fasádu domu. Akorát k domu zajelo tmavé auto. Dvakrát v něm ke mně přijel Yongguk pro Zela. Znovu se mi udělalo zle od žaludku a já začala znovu zvracet.

"Co je ti?!"

Guk byl okamžitě venku z auta. Neměla jsem sílu mu odpovědět, protože jsem sotva vnímala, co se děje. Znovu mi břichem projela bolest a já se dotkla místa odkud vystřelovala. Pochopil okamžitě. Naložil mě na zadní sedadla a okamžitě jel směr nemocnice. Jestli jsme tam dorazili rychle vůbec netuším.

Probrala jsem se v bílém pokoji. Okolo mě pípaly přístroje a smrděla desinfekce. Bolelo mě trochu břicho, ale když jsem se ho chtěla dotknout, tak jsem nahmatala krunýř. Dali mi krunýř na břicho? Okamžitě jsem si vzpomněla na mou první knížku, kterou jsem od někoho dostala. Hlavní hrdinka prodělala slepák.

"Noona?"

Lehký stisk na ruce mě přinutil pootočit hlavu. Zelo... A nejen on. Byli v pokoji všichni. Sotva uslyšeli Zela promluvit, tak se zvedli ze svých míst a nebo jen přešli od okna k posteli.

"Měla jsi..."začal Himchan.

"Slepák. Já vím..."hlesla jsem nakřáplým a hlavně dost unaveným hlasem.

"Vzali tě na sál rovnou. Guk to zařídil,"YoungJae se podrbal ve vlasech.

"Jak ti je?"

Tentokrát promluvil Yongguk sám. Otočila jsem na něj hlavu.

"Bolí to, ale to je normální. Kdybych zvracela, tak je to horší,"pokusila jsem se o chabý úsměv.

"Dojdu pro doktora. Nabádal nás, abychom mu dali vědět až se vzbudíš,"Himchan zamířil na chodbu.

Po nějaké době se vrátil s doktorem a já ztuhla překvapením. Vážně mě operoval? Usmál se na mě.

"Když jsem tě viděl naposledy, tak si naslouchala naší průvodkyni a křenila se s kamarádkou,"podotkl a překontroloval přístroje.

"Stále si to pamatujete... i když je to víc jak pět let..."pousmála jsem se.

"Na tvou tvář nešlo zapomenout. Budeš v pořádku. Jen tři týdny si tu poležíš. A pokud nechceš jizvu, tak zařídím laser,"dodal.

"Bude mít jizvu?!"Yonggukovi z očí sršely blesky.

"Uklidněte se. Je to normální, když se prováděl řez. Ale laser není zrovna levná věc,"doktor na mě pohlédl.

"Obejdu se bez toho,"ujistila jsem ho.

Přikývl a zapsal si to do papírů: "Jizva bude malá. Opravdu jsme se snažili udělat co nejmenší řez."

"Hlavní je, že je všechno už v pořádku,"ujistila jsem ho.

"To je jen dobře,"přikývl."Mám na tebe otázku, kterou bych nejraději probral jen mezi čtyřma očima."

Zelo se zvedl a naznačil klukům, že by se měli pakovat. Yongguk ale stále stál na místě. Zelo ho popadl a táhl na chodbu.

"Všiml jsem si krevních sraženin. Jsou zpola rozpuštěné. Takže se musím zeptat.... kdo tě bil?"

Posadil se na křeslo, které uvolnil Zelo a upřel na mě oči.

"O tomhle nechci mluvit... Patří to k věcem, se kterými nechci mít už nic společného,"zavrtěla jsem hlavou.

"No dobře... Po dvou týdnech ti vyndáme švy a pak tu budeš jen na pozorování. Občas se stává, že se operace nezdaří,"zamumlal.

"Ano já vím..."

Po týdnu jsem se v nemocnici začala nehorázně nudit. Navíc se blížilo datum příjezdu Sairen a já stále trčela mezi čtyřmi stěnami pokoje, který by mohl kandidovat směle na pokoj v blázinci. Ta bílá mě už doháněla k šílenství. Kluci za mnou chodili kdykoliv měli čas, ale zas nezůstávali dlouho. Jen Zelo se občas rozhodl i v pokoji nocovat. Stočil se na křesle a přikryl se bundou.

"Spáči vstávej!"

Mwo?! Čeština?! Okamžitě jsem byla vzhůru a protírala si oči. Sairen se na mě zubila. Oči mi sjely ke křeslu, kde se posadil rozespalý Zelo. Její pohled tam taky zabrousil a ona nadšeně vypískla a už už se hrnula k Zelovi, že ho umačká v objetí. Ten zahájil úhybný manévr. Podklouzl jí mezi nohama. Projel pod postelí a postavil se na druhé straně.

"Noona.. já mám strach!"

Sairen se zasekla a otočila. V očích překvapení smísené se šokem.

"Er.... un no... seznámili jsme se, když jsem přijela,"zamumlala jsem.

Zelo nechápal co to tam meleme. Já totiž přešla automaticky do češtiny. Sairen mávla rukou a přešla do Korejštiny: "Já se ti ani nedivím, že jsi mi to nechtěla říct. A ty se neboj bobíšku, koupila bych ti rajčátka."

Reakce Zela by se dala přirovnávat k vyděšenému dítěti. Přikrčil se a snažil se splynout s tou odporně bílou zdí. Kdyby neměl modré vlasy tak by se mu to i možná povedlo.

"To by stačilo, děsíš ho. Lo.. měl bys jít. Zkouška vám začíná za hodinu,"otočila jsem se k Zelovi.

Přikývl a ostražitě postupoval ke dveřím. Když za ním zapadly, tak jsem slyšela jak na něj sestra křičí, že po chodbách v nemocnici se nelítá.
Po třech hodinách se mi do pokoje vřítil Yongguk.

"KURVA CO SI JAKO MYSLÍŠ?! ZELO JE TOTÁLNĚ V PRDELI A VYDĚŠENEJ!"

"Takhle na tebe řve normálně?"

Sairen si ho měřila nehezkým pohledem. Okamžitě mu sklaplo, když zaslechl češtinu. Poznal ji po hlase. Okamžitě mu došlo o koho jde.

"Er... Sorry?"

"Omlouvám se, nechtěla jsem bobíška vyděsit,"Sairen se začala korejsky omlouvat.

Guk ztuhl šokem a pak jen přikývl. Chvilku váhal než řekl: "Mohl bych s Yi Yoo mluvit o samotě?"

Sairen se dost neochotně zvedla a odešla na chodbu. Zatrnulo mi. Ještě jsem s Yonggukem, po tom incidentu před povolením se stýkat se Zelem, nebyla sama v místnosti.

"Promiň, že jsem na tebe křičel, ale Zelo mlel pátý přes devátý a mně to vyznělo tak, že si ho vyděsila ty,"tak omluvu bych od něj rozhodně nečekala.

"To je v pořádku..."

"Ne není. Kluci mi řekli o tom vzkazu na vlajce. Teda spíš jsem slyšel jak to říkaj Daehyunovi, JongUpovi a YoungJaemu..."začal opatrně.

"Nech to plavat ano? Už je to pryč. Nechápu co jsem si tehdy myslela..."zarazila jsem ho.

Překvapeně zamrkal. Pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. Otevřel je a do pokoje doslova spadla Sairen, která pravděpodobně celou věc poslouchala nalepená na dveřích.

"Teda výchovou Čechy asi moc nehýří,"zamručel Guk otráveně a zamířil chodbou pryč.

Když mi konečně povolili vycházky, tak se mnou Sairen courala po okolí nemocnice. Ačkoliv jsem měla zákaz jíst cokoliv co není z nemocniční kuchyně a nebo neprošlo schválením sestry, tak jsem na to prděla. U pouličních stánků jsme se se Sairen pouštěly do jídla i pití a pomlouvaly nemocniční stravu. Ale musela jsem uznat, že je rozhodně chutnější než ta Česká. Ovšem na vizitě jsem za to dostala sprda, protože pan doktor si mě hlídal. Víceméně proto, že mi začal posílat kytky a mě to začalo štvát. Tak trochu jsem si říkala, že ten třetí týden jen využívá ve svůj prospěch.
Na večer Sairen odešla do mého bytu a já osaměla. Hrála jsem si s myšlenkou, že druhý den podepíšu kvůli doktorovi revers. Rozezvonil se mi mobil. Zelo to ale nebyl.

"Yobuseyo?"

"Jak ti je?"

Málem mi telefon vypadl z ruky. Yongguk. Kde vzal můj mobil?

"Je mi fajn. Zítra podepíšu revers. Pan doktor trochu využívá situace,"ušklíbla jsem se.

"Obtěžuje tě?"

"Ne to ne. Ale posílá mi květiny a dost nepříjemně mě nechává sledovat o vycházkách,"povzdechla jsem si.

"Pitomec..."

"Proč mi voláš?"

"Chtěl jsem s někým mluvit, ale všichni už jsou v dormu kaput,"hořce se zasmál.

"Aha, takže dnes ti budu sloužit jako vrba Yongguku?"

Chvilku bylo ticho. Slyšela jsem jeho povzdechnutí a šustění nějakých papírů. Napila jsem se džusu, který mi laskavě koupila Sairen a čekala co bude dál.

"Mám rozdělanou jednu skladbu... obvykle je to Zelo, kdo poslouchá moje krákorání, ale ten teď spí a já chci vědět něčí názor..."

"Uhm dobře... já jen nemám moc dobrý hudební sluch..."

"To je jedno, poslouchej....Hey fellaz! This kind of fresh sound, you know? (Haha)I wanna feel the groove that we still.
Let's get'em. Look at me ( Hey), look at me now ( Hey) bandaero ganeun giredo dabeun isseo True (Uh) gin mal haji anha gwitga-e deullyeojineun nae Groove (Yeah) Look at me (Hey), look at me now (Hey) tae-eonal ddaebuteo japyeoitdeon oensoneneun Mic deutgi silheumyeoneun neoneun Go away ...."

Zamyšleně jsem poslouchala jeho zpěv a přiznala si, že je to super. Ale .. je to text pro dva lidi...

"Je to duet?"

Chvilku mlčel a šustil papíry.

"Teď už jo,"smích.

Poprvé jsem ho slyšela se smát. Tak dokonalý smích... Rychle jsem veškeré představivosti okolo toho smíchu nechala vyprchat.

"Budeš to zpívat se Zelem?"

"Pokud bude chtít, tak ano,"připustil.

"Jsem si jistá, že chtít bude,"posadila jsem se pohodlněji.

"Pak... mám rozdělanou jednu písničku pro všechny... hanadulssik kkeojyeoganeun bulbit soge nae mam sogui huimangdeuldo jogeumssik sarajyeoga modeun ge meomchwobeorin sesang soge honja idago neukkil ttae nan neoreul saenggakhae seulpeun eodum sogeseo nareul jikyeojun hwanhan misoreul jisdeon neoui moseupdeul niga igi ttaemune naega ineun geot gata neoui modeun geol naega jikyeojulge ..."

Zamilovaná píseň? V ten moment mě zajímalo co za album sakra dělají.

"Je to moc hezké,"pochválila jsem ho.

"Nezajímá tě pro koho to je?"

"Ne... ale určitě ji máš rád,"natáhla jsem se pro sklenici.

"No když myslíš..."odmlčel se.

"Ještě něco potřebuješ probrat?"

"Jen to, jestli půjdeš do kina. Nechal jsem vyměnit lístky,"zamručel.

"Promiň... nepůjde to. Mám tu kamarádku,"povzdechla jsem si.

"Aha..."

Zdálo se mi to anebo byl trošku zklamaný, když jsem naznačila odmítnutí? Když se ozval tón zavěšení, tak to bylo jasné. Je zklamaný a hodně.. Povzdechla jsem si a telefon nechala spadnout na deku. Napila jsem se a zhasla lampičku, kterou mi donesla jedna ze sester. Jsem unavená a ráno se opravdu hodlám sbalit.

No comments:

Post a Comment