pondělí 20. července 2015

SNIPER | Kapitola sedmá



Dny ubíhaly a zdálo se, že je vše v naprostém pořádku. Pro anonymního pozorovatele možná. Kluci si ale uvědomovali ty slídivé oči lidí, co se jim pověsili na paty. Jjong se postaral o ten notebook od Kyuhyuna. Měli domluveno, že ho Kyu nechá v zastavárně v jeho ulici. Jjong ho tam jakoby odkoupil, přičemž výkupce měl jasně dáno, že ho smí prodat jen jemu. Bylo jim jedno kolik peněz Kyuyhyun za tohle vyplázl, ale ten notebook mu vrátí. To už si vyjasnili. Jjong ho začal tahat s sebou do práce a vypadalo to, že jen má ten notebook pro vlastní účely, tak se tomu nikdo na oddělení nedivil. Spíš ale šlo o to, že jako jediný dokázal luštit to šifrování, které Kyuhyun používá ke komunikaci. A Minho by se dost divil, kdyby hovory, esemesky a maily nebyly takhle také šifrované, aby se zabránilo jejich odhalení.

„Něco nového?“

Tahle otázka se stala jejich rituálem. Každý den se na to Jjonga ptal někdo jiný. A ten trpělivě odpovídal, že stále nic.

„Zatím ne, ale čekám to každou chvíli. Klidu bylo už dost, nemyslíš?“

S Minhem ovšem probíhala odpověď jinak. Taemin a Kibum se ho ptali v momentech, kdy kolem jen procházeli, kdežto Minho s ním i chvilku pobyl. Totéž se dá říct o Jinkim, ale tomu by za boha nic neřekl, protože by ho patrně Minho zabil.

„Máš pravdu, to ticho je pomalu horší než bitevní vřava,“ přikývl.

„Doufám, že nemají ani tucha o tom, že je Kyuhyun na naší straně. Pokud ano, tak budou používat jiné prostředky,“ Jjong se protáhl a zívnul.

„Jiné prostředky? Jako rádiové vysílače nebo morseovku?“

„Pochybuju, že to ještě někdo umí používat,“ Jjong se rozchechtal.

„Hmm, co ty víš…“

Samotnému se mu nezamlouvalo, že by začali používat tak primitivní věci, které se dohledávají tak snadno, ale také se tak snadno přehlížejí. Ale přesně jak podotkl Jonghyun, je celkem na nic o tomhle uvažovat, technologie tento zastaralý způsob dávno spolehlivě vytlačila. A pokud ministr obrany nebojoval ve Vietnamu po boku Američanů, tak neumí tyhle věci ovládat.

„Ve Vietnamu ani jeden nebyl, pokud uvažuješ nad tímhle,“ poznamenal Jjong, snad jako by sdíleli telepatickou komunikaci.

Ne, tohle spíš svědčí o tom, že spolu strávili strašně moc času. Navíc výcvik v terénu je nutil předvídat pohyby členů týmu. A zvyk je svině, to ví každý.

„V tom případě se nemusíme bát.“

Posadil se vedle Jjonga a nahlédl mu přes rameno. Vůbec netušil, co znamenají ty hromady písmen. Na vzkazy jich tam bylo moc. Patrně je v tom nějaký systém, že Jjong ví, jak s kódem pracovat.

„Pamatuješ, jak jsme měli trénink se zanecháváním vzkazů?“

Proč by si na to neměl pamatovat, tehdy byly vzkazy ve formě čísel a písmen a oni u sebe měli plastové kartičky, které při přiložení na vzkaz vyjevily v okýnkách písmena vzkazu. Vždy ale musel kouknout do záhlaví vzkazu a podle krátkého poznamenání vytáhnout tu správnou plastikovou kartičku. Bylo to otravné, ale naprosto geniální.

„Hádám, že na podobném principu je to šifrování,“ poukázal na monitor.

„Ano, jen nemáš plastikové kartičky a princip kódu se nemění.“

„Je to tedy jednodušší a nikoho to nenapadne řešit jednoduše, geniální.“

„Jak jednou řekl někdo moudrý: Nač na to jít jednoduše, když to jde i složitě.“

„Musíš ale znát princip kódu, abys to rozluštil, co?“

Minho se díval na tu zmeť písmen a absolutně v tom neviděl žádný řád. Jen hromadu písmen a číslic. Moment, ne všechny vzkazy jsou s číslicemi. Může obsahovat klidně datum nebo čas.

„Jo, proto s Kyuhyunem máme šifrování domluvené.“

„Jak dlouho vlastně s Kyuhyunem spolupracujete?“

Jjong se zamyslel. Očividně je to už déle, co spolu takhle něco kují. Ani by se nedivil, kdyby to bylo…

„Už od školky jsme si posílali šifrované vzkazy.“

He? Tak tohle tedy vůbec nečekal. Bože, takže Kyuhyun a Jjong spolu tak nějak vyrůstali? To hned mění situaci. Proto hned poznal Kyuhyuna nabízejícího nelegální služby.

„Začínám se bát, co mi ještě ze své minulosti odhalíš,“ podotkl zamyšleně.

„Zase nepřeháněj.“

Jjong se rozchechtal, tuší patrně, kudy se jeho myšlenky ubírají. Ani by se nedivil, kdyby některá z těch myšlenek byla pravdivá. U Jjonga nikdy neví.

**

Ten kód mezi Jonghyunem a Kyuhyunem mu vrtal hlavou. Využil momentu, kdy byl Jjong zaměstnaný nějakými povinnostmi a přepsal si jeden ze vzkazů, aby mohl potrápit svůj mozeček během večerního lenošení u televize.

UVŽÁSŠ ŘSŠTŤŮKL IJĎE YZŽALMKLŤUUVĎEMN MNŽA 1290 GHŇOČDCHIMNŤU UVĎECČĎEQRMNIÍ.

Už na první pohled to nedávalo smysl. Písmena se i kolikrát opakovala. Jak se v tomhle ten Kyuhyun s Jonghyunem mohou vyznat. Papírek si zastrčil do kapsy u kalhot a doufal, že ho snad napadne, jak to luštit. Mezi tím by mohl projít celý blok s asistencí těch imbecilů, co ho sledují, a rozdat pár pokut špatně parkujícím vozidlům.
Pochůzky by správně v tenhle moment neměl dělat, ale když nechce přitahovat až moc velkou pozornost sledujících, tak je musí dělat. I když mu Jjong říkal, že by stačilo okruh přehodit na jiného policistu. Doslova vycházkovým tempem se vydal na svůj okruh a nebyl vůbec překvapený, že se na něj pověsili dva týpci s rouškami na tvářích a čepicemi hluboko naraženými do čela. Prostě maskování, aby je nemohl nijak identifikovat. Naštěstí ale při pochůzce nemusel zastavovat u špatně parkovaných aut. Přeci jen mu nebylo příjemné je mít za zadkem.  
Vrátil se na kancelář a vyčerpaně se svezl na židli v kuchyňce. Ignoroval podupávající nohu šéfa a měl chuť začít mlátit hlavou o stůl. Nejen, že těm cápkům nemůže dát vědět, že o nich ví, ale ještě mu z nich hrábne. Fakt, že ano. Sakra, tohle ticho před bouří je snad horší než ticho před tsunami. Tsunami se totiž dá trošku předvídat, ale tohle… tohle ne.

PRÁSK!

„Proboha, co to …“ zvuk rozbíjejícího se porcelánu a klení šéfa, který se lekl rány, kterou způsobila jeho hlava, která se setkala s deskou stolu.

PRÁSK!

„Minho, to si hodláš vymlátit mozek z hlavy?“

Jonghyunův pobavený hlas zazněl ode dveří.

„Jo, pokud mě to zbaví těch blbečků, co mě sledovali na obhlídce,“ naštěstí to pronesl, až když šéf šel najít uklízečku.

„Ti jsou neúnavní. Ještě to vydrž, zdá se, že krom státnických věcí zatím ministr nic neplánuje,“ povzdechl si Jonghyun.

„Hele, tohle je horší než čekat na tsunami, to můžeme alespoň včas odhalit. Jenže tohle…“

PRÁSK!

„Hele nerozbij si tu hlavu, potřebujeme odstřelovače, co bude v pohodě.“

„Mně z nich trefí. Jsou nenápadní jak osina v prdeli a protože nevím, co se chystá, tak jsem totálně na nervy. A taky mi hlavu dělá to šifrování mezi tebou a Kyuhyunem,“ zaskučel.

„Ta šifra je jednoduchá, když si k tomu sedneš, tak to pochopíš hravě. Šifréři by nad tím proseděli několik hodin, než by přišli na to, jak primitivní kód to vlastně je.“

„To jsme rovnou mohli používat kód navayo,“ zamručel.

„Ten už všichni znají. Navíc … nemáme tu americké indiány,“ podotkl Jjong se smíchem.

„No dobře… dej mi ale nápovědu….“ psí oči.

„Ty na to přijdeš, věřím ti.“

No, to pochybuje, že na to přijde. Šéf se vrátil s uklízečkou za zády a štěkl na něj, že se má pakovat domů a neděsit lidi. Bezva, dostal volno. To se musí využít.

Žádné komentáře:

Okomentovat