neděle 26. července 2015

SNIPER | Kapitola devátá




Ráno se vrátil do kanceláře s rozšifrovaným vzkazem a rovnou si to namířil za Jonghyunem. Ten akorát zapínal ten počítač od Kyuhyuna. Z nějakého důvodu si ho bral vždycky sebou domů, i přes to, že je vlastně zaheslovaný a nikdo by se do něj neměl správně dostat. A i kdyby se někdo do něj dostal, tak absolutně nepochopí, k čemu jim ten šunt slouží. No, šunt je silné slovo, je to nejnovější model nějaké zahraniční značky přenosných počítačů. Ani nezkoumal jaké.

„Co se děje?“

Jjong nebyl zvyklý, aby mu Minho stepoval u stolu už takhle brzy ráno. Obvykle se u něj stavil až během chvíle, kdy se vydal pro kafe.  A to nebylo dříve než kolem jedenácté.

„Přišel jsem na tu šifru, ale fakt mi to trvalo.“

Podal mu rozšifrovaný vzkaz. Jjong na něj koukl jen zběžně a pokýval hlavou. 

„Nebylo to tak těžké, že?“

„Napadlo mě to až, když jsem se díval na písmenka, která jsem proškrtal prve. Je to opravdu tak jednoduché, že by to nikdo nečekal,“ přiznal se k tomu, že měl nějaké obtíže, ale ne zas tak velké.

„Tak vymýšlely ji děti, že,“ zasmál se Jjong a znovu se usadil k tomu pekelnému stolu od Kyuhyuna.

„Já vím, že se poslední dobou ptám moc často, jestli se něco děje, ale… začínám mít podezření, že Kyuhyun nepokryl všechny možné komunikační kanály,“ povzdechl si.

Jonghyun na něj upřel oči a povzdechl si: „Napadlo mě to taky. Jenže, co dalšího ke komunikaci mohou používat?“

„Co ty naše tréninkové šifrovací karty?“

Znovu narážel na jejich výcvik v terénu, kdy hledali ty šifrované vzkazy. Jonghyun se zamyslel. A pak jen zavrtěl hlavou.

„Tohle by se dalo tak snadno dohledat.“

„Ne pokud zprávy jsou zašifrované v nějaké oficiální zprávě z ministerstva,“ nadhodil.

Jjong okamžitě začal hledat na internetu oficiální zprávy ministra, pro každého volně přístupné na internetu. Za poslední půl rok jich vyšlo pět. Přesunul se za jeho záda a díval se, jak postupně otvírá jednu zprávu za druhou. Každá z nich má formát jedné A4 s podpisem a oficiálním razítkem ministra obrany.  Je opravdu jednoduché do této zprávy zašifrovat něco, co poznají jen zasvěcení lidé.

„No, tak teď by se nám hodily ty kartičky,“ Jjong po něm šlehl pohledem.

„Hned jsem zpět,“ urychleně vyběhl z místnosti a razil si to směr šifrovací oddělení.

Nikdy nepochopil, k čemu mají na okrsku šifréry. Ale teď zjišťuje, že vlastně žádné nemají, jen se na policích volně válejí šifrovací kartičky a soudě podle vrstvy prachu na jejich vršku je nikdo ještě nepotřeboval od konce Korejské války použít. Vzal si tři krabičky a modlil se, aby alespoň jedna z karet dávala smysl.

„Vytiskl jsem to,“ oznámil mu Jjong, když se vrátil a podal mu papíry.

„To mám luštit sám jo?“

Ten pohled, který mu Jjong věnoval, stál za to. Jasně mu řekl, že přesně s tím počítá. Ale co, stejně by se na pochůzkách zase musel potýkat s těmi velmi nenápadnými týpky. A na to nervy opravdu nemá.

„Nic proti tomu nemám… lepší než pochůzky,“zamručel a sedl si k druhému stolu.

A tohle je moment, kdy začíná to pitvání se v něčem, co podle všech má jen jeden význam. Systematicky bral kartičku po kartičce a přikládal ji k vyhláškám. Vedle si na papírky, kam zapsal čísla karet, vypisoval písmenka, která mu nezaslepená místa v kartě ukázala. Jestli projde všechny karty z šifrovacího a nenajde shodu, tak jsou buď zastaralé, nebo je pro tohle vytvořena jedna speciální karta, kterou ani nemají v databázi. Ale obrnil se trpělivostí. Jjong mu to svým mlčením celkem usnadňoval. Asi by se zcvokl být tu s Taeminem, ten totiž kolikrát ani tu pusu nezavře.
První krabice kartiček byla za ním. Nalezl v ní jednu shodu. V prohlášení byl zašifrován vzkaz o tom, že je na čase zlikvidovat nepohodlné lidi jakýmkoliv způsobem. Odpovídalo to na dobu, kdy nabírali podle Jjonga nové lidi a vznikl na papíře jejich oddíl. V tom případě je pro něj klíčové to poslední rozhodnutí…

„Jjongu, myslím, že tohle bys měl vidět,“ přišoupl k němu vzkaz, který přepsal z nezaslepených okýnek.

Jjong přelétl vzkaz očima a pak bez meškání zvedl svůj zadek a vzal do ruky poslední rozhodnutí ministerstva. Přiložil k němu tu samou kartičku. Vzkaz se ihned objevil. Takže skutečně používají jednu a tu samou šifru. Datum vzniku karty je někdy hluboko v období Korejské války. Patrně se tohle šifrování už moc nepoužívá. Ideální.

„A do prdele…“ datum plánovaného masakru je druhý den.

„Ještě dneska musíme zmizet…“ Jjong okamžitě začal balit.

Do konce jejich služebních hodin zbývá ještě několik hodin, ale to jim je jedno. Minho běží pro Jinkiho, kterého jistojistě najde ve společnosti Taemina. A pokud jde o Kibuma, ten není nikdy daleko.

„O co jde?“

Kibum ho zaregistroval hned ve dveřích místnosti, kterou si vybrali na učení Jinkiho novým věcem.

„Už jsme něco zjistili. Ještě dnes musíme zmizet,“ Minho ztišil hlas.

„A co s našimi ocásky?“

Taemin pohlédl na Kibuma s otázkou v očích. Minho už předem znal odpověď.

„Musíme je buď setřást, nebo se jich zbavit,“ řekl beze všeho Kibum a pohlédl na Jinkiho.

„Beru si ho na starost,“ Taemin se o Jinkiho přihlásil zcela automaticky.

Jjong vpadl do místnosti celý zadýchaný.

„Máme problém…“ zafuněl a zamkl za sebou dveře.

„Jaký problém?“

„Dveřma se odtud nedostaneme tak snadno,“ vysvětlil Jjong a otevřel okno.

„Jsme ve druhém patře…“ namítl Jinki.

„Je tu hromosvod a nikdo z nás nemá váhu nad šedesát kilo…“podotkl Taemin, jakoby snad s Jjongem na únikové cestě dělal.

„Ale i tak…“ začal Jinki.

„Mlč a makej,“ Kibum ho strkal k otevřenému oknu.

Minho byl ale rychlejší a vylezl jako první. Zaprvé někdo musí ozkoušet pevnost toho hromosvodu a za druhé, kdyby se někomu zamotala hlava, tak bude lepší, když je dole bude chytat. Naštěstí okna směrem kde stojí, patří k archivu a ze silnice není možné je vidět díky vegetaci, kterou tam někdo tak chytře vysadil. Vlastně by tomu člověku měli poděkovat, protože jim tímto vlastně zachraňuje kůži.

„Tak šup,“ sykl vzhůru.

Jinki pomalu lezl dolů a sotva se jeho nohy dotkly země, tak lezl dolů Taemin. Jakmile i ten skončil v bezpečí na zemi, tak s Jinkim zmizeli pryč. Minho hádal, že jedou k Jinkimu sbalit nějaké věci, cestou se staví u Taemina a pak jako první dorazí do úkrytu. Kibum slezl jako další a také pelášil pryč. Minho ale počkal, až na Jjonga.

„Na co čekáš?“

„Na tebe, hádám, že jste se zbavili mobilů…“ Minho na něj pohlédl.

„Jo, nechali jsme je v zasedačce, tvůj je kde?“

Jjong na něj upřel pohled. Sáhl si do kapsy. Nic. Nechal ho v šatně. Poprvé, co telefon nechá v šatně a je za to vlastně vděčný.

„Asi v šatní skříňce. Poprvý zapomenu mobil v šatně a dokonce nemám chuť na to nadávat,“ zasmál se.

„Tak se uvidíme v úkrytu,“ Jjong se prodral křovím a zmizel svým směrem.

Minho se vydal na opačnou stranu, aby si odchytil taxík. Cestou se neustále ujišťoval, že nikoho nemá v patách. Kupodivu si jejich nohsledové ani neuvědomili, že jejich terče zmizeli z okrsku jako pára nad hrncem. 

Žádné komentáře:

Okomentovat