pondělí 20. července 2015

Judgement




Cítím ty pichlavé pohledy, které mě propalují ať jdu kamkoliv. Udělala jsem velkou hloupost, vím to a teď trpím jako pes. Oni to vědí, všichni to vědí. Ani nevím, který z těch, kterým jsem to řekla, to pustil ven. Ale i tady v zahraničí jsou na mě házeny divné pohledy, proč já? To je to na mě tak moc vidět, že jsem sebou nechala zamést?
Ani se nedívám na to, co se kolem mě děje. Vejdu do kavárny, uplně mi uniká, že je v ní nějak živěji než obvykle. Objednám si jako obvykle cappucino. Přeci jen se mi po letech už znechutilo latté machiato. Chci zaplatit, ale předběhne mě někdo jiný. Platí kreditkou. Zvednu hlavu a strnu. Je to opravdu... To snad ne.

"My už jsme se někde viděli," pousmál se.

Ano viděli, ale už je to nějaká doba. Nemohu přijmout fakt, že za mě platí. Podám mu několik bankovek. Zmateně se na ně dívá.

"Už nikdy za sebe nenechám někoho něco platit," řekla jsem tiše a s kávou se šla usadit pryč.

Měla jsem za to, že ho setřesu, ale velmi brzy mě našel a nebyl sám. Byli s ním i další. Bez zeptání si sedli kolem mě a mlčeli. Jejich pohledy mě skenovaly. 

"Co se ti stalo?"

Byla to otázka od někoho, koho bych nečekala. Upřel na mě své velké oči a čekal, co řeknu.

"O tom se nemluví..." sklopila jsem hlavu.

Tiše mezi sebou prohodili pár slov. Nevnímala jsem to, co říkají. Byla jsem zaměstnána vmícháváním cukru do kávy. Ale vyhodnotili správně, že se něco stalo.

"Proč soudíš všechny z jedné zkušenosti?"

Otázka šla od nejstaršího. Krátce se na mě podíval a pak stočil pohled na leadera, který mlčel a jen se díval na své spojené ruce, 

"Zatím mi nikdo nedokázal, že není takový.."

Zamumlala jsem a upila kávy. Leader zvedl oči. Bylo v nich vidět, že je smutný. Uhnula jsem pohledem. Je slavný, vzpamatuj se. Tihle jsou snad nejhorší, co existují. 

"Nechápu, jak ti někdo mohl ublížit..." řekl tiše a jemně se dotkl mé ruky.

Vyděšeně jsem na něj pohlédla a ruku stáhla. Kluci si vyměnili pohledy, patrně takovouhle reakci nečekali ani jeden. 

"Řekni kdo to byl, postarám se o to, aby si uvědomil, jakou chybu udělal,"neurazil se, že jsem ucukla.

"Není to už jedno, už nikdy ho nechci vidět..."

Vstala jsem od nedopité kávy a měla se k odchodu.

"Hodláš před muži do konce života utíkat?"

Leaderova slova mě přikovala. Otočila jsem se na něj.

"A co když ano?"

"Tak jsem tu úplně zbytečně," řekl tiše.

On sem přišel jen proto, že sem chodím? Zaraženě jsem na něj koukala. Kluci se pousmáli. Opravdu je to tak? Nechal si mě snad sledovat?

"Jak vůbec víš, že sem chodím a že tu vůbec jsem?"

Zeptala jsem se tiše a usadila se zpět na místo. 

"Tohle je kavárna, kde se občas vyskytne někdo z nás. Kluci si tě všimli a řekli mi to. Chodíš sem každý den a vypadáš strašně smutně. A teď chápu proč. Jediné, co nechápu je, proč mě házíš do pytle s někým, kdo neví, jaké to je nesmět se s holkou ani stýkat," povzdechl si.

Tím my sebral vítr z plachet. Neuvědomila jsem si, že ačkoliv jsou slavní, tak si nemohou dělat co chtějí. Lámají dívčí srdce už jen svou existencí, nikoliv tím, že by s nimi chodili a pak je odkopli. 

"Promiň... já jen... už nevěřím, že něco jako láska vůbec existuje..."zamumlala jsem.

"Existuje, tak přestaň litovat sama sebe a otevři po dlouhé době oči. Jsou tu lidé, kteří tě mají rádi takovou, jaká jsi. A určitě je tu někdo, kdo tě má tajně víc než jen rád," usmál se.

Kdo by to měl jako být? S nikým tu téměř nemluvím. Jsou vlastně první kluci, se kterými jsem tu navázala nějaký hovor a to jen proto, že se známe z minulosti.

"Pokud ten někdo existuje, tak bych mu ráda položila otázku, na kterou bude znát odpověď asi jen on, pokud mě dobře zná. Která skupina z Koreje mi zabránila se zabít?"

Kluci se po sobě podívali, netušili ani jeden, ale leader se jen pousmál. 

"Byli jsme to my, že? Hádám, že FACE tě postavil zpět na nohy," usmál se.

"Ano..." přikývla jsem.

"Tak vidíš, že odpověď skutečně znám."

Ztuhle jsem na něj pohlédla. On.. ze všech lidí, co jsem poznala, mě má rád zrovna on. Vždyť se prakticky neznáme. Jak tohle může vědět?

"Jak... jak to víš?"

"To je nepodstatné. Jednou ti to řeknu.. teď mi ale pověz, Anito, zkusíš to se mnou?"

Začalo mi to v hlavě šrotovat. Chce po mně odpověď hned? Je milý, pokud o mně ví všechno, co potřebuje, tak mě to ušetří vysvětlování. Odpověděla jsem hned v zápětí. A jaká byla odpověď? To vám jen tak nepovím.

Žádné komentáře:

Okomentovat