6/11/2015

Ztracený




Musí to být pro fanynky obrovská legrace nás párovat ve skupině mezi sebou, ale horší je, že skutečně existují páry. Bohužel jen jeden pár není reálný. Je mi občas do breku, když se kluci vydají na akcičky beze mě. Nejspíš proto, že bych jim dělal křena. Další, kdo na akce s klukama nechodí je Zelo, ale toho také vidím jen jednou za čas. Když není turné, tak bydlí s rodiči.
Jediné co mi v ty momenty zbývá je, zavolat nějakému kamarádovi, abychom šli spolu na bubble, ale kolikrát ani mí přátelé nemají čas. A já sedím sám v prázdném společném bytě a do kůže se mi zařezává samota. Je to pocit, že je vám zima, pomalu vás to pohlcuje a pokud jste slabší povahy, tak se i rozbrečíte. Mně k tomu taky kolikrát moc nechybí.
Chtěl bych, aby se vymýšlely akce, kam bych mohl s klukama i já. Chtěl bych, aby s námi šel i Zelo. Je z nás nejmladší a vsadím se, že nějakou formu zábavy, jeho formátu, by bral jako příjemnou změnu. Ale Zelo mlčí, nikdy nic neřekne. A já jsem zbabělý sám říct, co chci.

"Hyung?"

Zelo... Netuším kdy se objevil v obýváku, ale musí být dost zmatený. Kouká se na mě zblízka.

"Lo..."zamrkám, celou dobu jsem se díval do prázdna, to ho možná trochu zarazilo.

"Jsi v pořádku?"

Pokývám hlavou, že si nemá dělat starosti. Sleduju, jak odchází do svého pokoje a bere si odtamtud pár věcí. Zas bude s rodiči déle. Máme dovolenou, tak se ani nedivím.

"Neměl bys sedět doma, měl bys jít ven,"Zelo se u mě ještě zastavil.

"Však půjdu,"ujistím ho.

Zelo se pousměje a vyjde ze dveří, které za sebou tiše zavře. Dopadne na mě osamělost. Zelo sebral svým odchodem i to poslední teplo, co tu zbylo. Zachvěju se a do očí se mi natlačí slzy. Ach, Lo, kdybys jen věděl, proč jsem vlastně doma. První slza opustí oko a razí si cestu po mé tváři.
Nikdy nechodím ven sám. Všichni to vědí, ale neberou na to ohled. A důvod? Občas se mi stává, že se ztratím. Nejednou jsem volal kamarádovi, aby mě vyzvedl v ulici té a té, zakrýval jsem to tím, že jsem ho vždycky pozval na kafe nebo čaj a pak se jím nechal dovést přímo před dorm. Proto se vždy držím někoho, koho znám a na koho se můžu při hledání cesty zpět spolehnout. Kluci o tomhle nevědí, kdyby věděli, tak je asi všechno jinak.
Brečím a tak si nevšimnu, že se dveře otevřely znovu a Zelo se ještě pro něco vrací. Když se zhoupne pohovka a Zelo mě obejme, tak teprve začnu vnímat, že je zpět.

"Co se děje Uppie?"

"Jsem sám...úplně..."vydechnu a oči se mi zalijí dalšími slzami.

"Co to povídáš? Vždyť tu s klukama jsme pro tebe..."

"Lo... já jsem nemocný, nikdo o tom neví..."špitnu zničeně a cítím, jak se ode mě
Zelo odtahuje.

"Jak nemocný?"

Zelo nechápe co tím myslím, prohlíží si mě zkoumavým pohledem. Otřu si slzy a podívám se na něj.

"Děje se to, když jdu ven sám..."špitnu a odvrátím pohled.

"Proto vždycky chodíš s někým?"

Přikývnu a je mi stydno, že jsem to řekl maknaemu. Členovi, který nic nemůže udělat proto, abych se necítil sám, odstrčený.

"Uppie, proč jsi to neřekl Gukovi?"

"Protože jsem si myslel, že je to jen proto, že je Soul spletitý..."

"A není to tak?"

"Ne... nemohl jsem najít cestu ani když jsem byl jen tři ulice odtud..."polkl jsem hořké slzy.

Zelo mě objal a z kapsy vytáhl mobilní telefon. Než jsem stihl cokoliv namítnout, tak zavolal Yonggukovi. Po krátkém hovoru telefon odložil.

Dorazili do půl hodiny. Zelo jim do telefonu řekl, že se mnou není něco v pořádku. Posedali si kolem mě. Cítil jsem jejich oči, jak mě zkoumají. Zelo mě vzal za ruku a povzbudivě ji stiskl.

"Řekni jim, co jsi řekl mě,"šeptl.

"Já... jsem nemocný,"řekl jsem tiše a pohlédl Yonggukovi do očí.

Yongguk šokovaně vytřeštil oči a pustil Himchanovu ruku, kterou stále svíral ve své. DaeJae zbledli a Himchanovi vypadly z ruky klíče od auta.

"Co tím myslíš, že jsi nemocný?"

Yongguk prolomil ticho, které nastalo po mém oznámení. Polkl jsem a podíval se na Zela, ten se na mě pousmál a jen přikývl, pochopil jsem, musím to říct já.

"Nesmím chodit sám ven.... jsem schopný se ztratit i tři ulice odtud..."sklopím hlavu.

"Ještě sis nezvykl na Soul,"mávl rukou Himchan.

"Tady nejde o to, jestli je v Soulu nebo někde jinde. To vás nikdy nenapadlo, proč zůstává doma, když jeho kamarádi mají jiné povinnosti?"

Zelo zpražil Himchana pohledem a pustil mojí ruku. To, že jsem necítil už jeho těsnou blízkost, mě vykolejilo a do očí se mi natlačily slzy.

"Uppie..."Yongguk zalapal po dechu.

Zvednu k němu oči. Cítím horké slzy, jak mi stékají po tvářích. Když konečně jsem schopný něco říct, tak to zní jako bych měl rýmu: "Tuhle reakci jsem čekal, proto jsem to ještě neřekl nikomu.."

Zelo mě objal a začal mě uklidňovat, ale jeden můj jediný pohled mu řekl, že by mě měl nechat. Vstal jsem a ignoroval všechny, jak říkají, abych si sedl a neblbnul. Popadnu z botníku mobil a klíče. Vyběhnu ven a je mi úplně jedno, že tímhle způsobem se ztratím.
Běžím ulicemi Soulu, už dávno nepláču. Běžím k řece. Je to jediný bod Soulu, který mi z hlavy nikdy nevypadne. Je to místo, kde jsem rád. Místo, kde obvykle dávám srazy. Svezu se na lavičku u fontány a povzdechnu si. První hovor od Yongguka vykliknu. Stejně tak i od Himchana, Daehyuna a YoungJaeho. Jediný kdo mi nevolá je Zelo. Patrně jel k rodičům.
A nebo taky nejel. Kdosi doběhl k fontáně. Zvednu oči a střetnu se s těmi Zelovými. V očích se mu zračí strach a v ruce svírá svůj telefon. Díváme se jeden na druhého.

"Uppie, pojď domů..."špitne tiše.

"Nechci..."odpovím a odvrátím od něj pohled.

Dojde ke mně a vezme mě za ruku. Chce mě odtáhnout. Jsem sice menší než on sám, ale nenechám se odtáhnout. Chci být tady.

"Uppie... prosím, pojď domů,"špitne a do očí mu stoupnou slzy.

"Ne,"zavrtím hlavou.

Rozezvoní se mu telefon. Zvedne to a řekne přesně kde jsme. Do pár minut jsou kluci u nás. Stojí proti mně. Yongguk přejde ke mně a posadí se vedle.

"Upe, pojď domů. Zítra pojedeme k doktorovi,"hluboko posazený hlas leadera mě rozechvěje.

"Není šance jak to léčit..."odpovím tiše a podívám se na něj. "Já už u doktora byl."

Kluci si vymění zkroušené pohledy. Zvednu se a jdu od nich pryč. Směrem, kde tuším domov.

"Uppie, bydlíme na opačnou stranu,"Zelo mě zastaví.

"Já..."polknu a do očí se mi natlačí slzy.

"Jen jsi zapomněl..."Yongguk si povzdechne.

Od toho dne si dávali pozor, abych ven nešel sám. Vždycky se mnou šel Zelo nebo Himchan. Možná proto se začalo spekulovat o našem páru, pro fanservisy, jako o skutečném.
Ne, že bych k Zelovi necítil náklonost, ale je to ještě malý kluk. A já.. já jsem kluk, co má problém s pamětí na cesty a místa. Doufám, že časem moje problémy odezní. Ale nejdřív si počkám až Zelovi bude dvacet.... Pak mu řeknu to, co k němu vlastně cítím od chvíle, co jsem mu řekl o mých problémech.


No comments:

Post a Comment