středa 10. června 2015

Hard New Life | Welcome to the Republic of Korea





Sotva letadlo dosedlo na runway, tak jsem ulehčeně vydechla. Konečně jsem tam, kde jsem chtěla být. Daleko od toho všeho, co se děje. Letuška ke mně mířila s tím, že mi anglicky řekne, že je na čase se odpoutat, ale to jsem pochopila i bez ní. Navíc... nechápala jsem to, ale celou cestu se mnou komunikovala anglicky a ani mi nedala šanci mluvit korejsky. Patrně si myslela, že to neumím nebo co.
Čekala jsem na svůj kufr a přemítala nad tím, co budu dělat teď. Sehnala jsem si tu byt, pro začátek nějakou drobnou práci, ale časem by se mohly moje náklady na domácnost zvednout. Musím začít hledat i lépe placené pracovní místo.

Flash back

Snaha najít si práci v Čechách se rovná boji s neviditelným nepřítelem. Věděla jsem to hned. Navíc díky tomu, že jsem prošla jen dvěma brigádami, z toho se jedna ani nedala počítat jako plno hodnotná, tak jsem neměla dostatek zkušeností. Ale přeci se mi poštěstilo něco najít. Bohužel to můj otec nijak neschvaloval.



"Kdybys byla co k čemu, tak jdeš na vysokou,"opakoval mi stále dokola.

No a korunu tomu nasadil tímto: "Nejsi vhodná k práci natož k chovu."

Štvalo mě to. Navíc, když už jsem se zmínila o vysoké škole. Byl to on, kdo mohl za to, že jsem se na tu školu nedostala. Pořád mě srážel tím, že jsem blbá a absolutně nevhodná k ničemu, co existuje.
Naštvala jsem se, když mi ztropil scénu, že nepřispívám na chod domácnosti, ale pardon, kdo má z cca pěti tisícovek přispívat na domácnost, ve které se zdržuje prakticky minimálně? Dala jsem mu dva tisíce a začala si osnovat už doopravdy, že se odstěhuji. A pokud možno co nejdál od rodiny. Mladší sestra si pokaždé, když jsem o stěhování začala mluvit, klepala na čelo a považovala mě za ztracený případ. Šetřila jsem kde se dalo a našetřila si dostatek na zakoupení bytu v Seoulu. Nebylo to nic extra, ale cena byla mnohem víc přijatelná než za byt v Čechách.
Se zjištěním, že najednou mám byt se na mě sestra málem pověsila jako vězeňská koule a škemrala, aby se mohla nastěhovat ke mně. Řekla jsem ne. Zaprvé není plnoletá a za druhé... starat se ještě o ní by mi akorát ublížilo.
Další hádku rozpoutal otec měsíc před mým odjezdem. Konečně si totiž začal všímat, že z bytu mizí moje věci. Začal na mě dorážet kam jako jedu a co si jako o sobě myslím, že nic neřeknu. A zas jsme byli u toho jak jsem neschopné dítě a podobně. Nic jsem na to neřekla. Ale v nitru to se mnou otřáslo. Jako každá věta o tom, jak neschopná jsem. A to bylo mé rozhodnutí, že se do Čech už nikdy nevrátím.

End Flash back



Popadla jsem svůj kufr a zamířila halou Inčcheonského letiště ven ke stanovištím taxi služby. Můj plán byl pouze se nechat hodit do Seoulu. Neměla jsem zas tolik peněz, abych si mohla dovolit odvoz přímo ke svému bytu. Oznámila jsem taxikáři, že mě má hodit na náměstí se sochou panovníka, který nechal vytvořit hangul.
Bez ptaní nastartoval a zamířil směr Seoul. Modlila jsem se, aby nikde nebyla zácpa, protože to by pro mou peněženku patrně znamenalo velkou újmu. Mezitím co jsme jeli, tak jsem se zahleděla do mapy. Z toho náměstí to je k mému bytu celkem velká štreka, ale zvládnu to. Většinu věcí jsem si nechala do bytu poslat. To co mám s sebou už jsou jen drobnosti. Nejsou ani moc těžké.
Vysadil mě na náměstí a vzal si ode mě peníze. Nahlédla jsem do mapy a zamířila na první přechod směrem můj byt. Ale po půl hodině chůze jsem si musela přiznat, že vůbec netuším kde jsem. Do oka mi padl název parku. Podívala jsem se do mapy a povzdechla jsem si. Když ho obejdu, tak tam budu.

"Ehm nechcete pomoct?"

Zvedla jsem hlavu od mapy a oči se setkaly s roztomilým kukučem chlapce nebo snad muže? Měl vlasy obarvené na takovou pěknou modrou barvu a usmíval se na mě.

"Jste hodný, ale už vím, kde jsem," věnovala jsem mu úsměv.

Pousmál se ještě širočeji a v očkách mu zahrálo pobavení. Patrně se mu moc zamlouvala moje korejština s cizím přízvukem.

"Já myslel s tím kufrem,"podotkl se smíchem.

Aha.. kufr. Do tváří se mi nahrnula červeň. Rozesmál se ještě víc.

"Je lehký,"namítla jsem, když mi bral kufr.

"Trochu divné, že je tak lehký,"podotkl.

"Většinu věcí už mám doma, tohle je zbytek toho hm.. všeho,"zamumlala jsem a zamířila s tím klukem směrem ke svému bytu.

"Moc dobrou čtvrť jste si tedy nevybrala,"podotkl a rozhlížel se okolo.

Pravda některé domy vypadaly jako ruina, ale já bezpečně věděla, že ten můj je ještě v celkem dobrém stavu. Zastavila jsem před domem a vytáhla klíč, který mi přišel v balíčku před měsícem a půl. Dům neměl výtah, ale to mi nevadilo.

"Děkuji za pomoc,"natáhla jsem ruku po kufru.

Uhnul rukou a zas se usmál tím svým roztomilým úsměvem: "Pomůžu vám s tím nahoru."

Nějak moc gentlemanské gesto. V hlavě mi začalo blikat poplašné světélko. Někoho mi silně připomínal, ale nevěděla jsem koho. Společně jsme vydusali schody a já odemkla svůj byt. Vešel za mnou a rozhlédl se.
Překvapeně jsem zamrkala. Všechny moje věci byly uklizené a na stěnách vylepené plakáty nádherných míst v Číně, Japonsku a Koreji. Certifikát v korejštině mi někdo vystavil na viditelné místo. Neměla jsem slov. Ti Korejci jsou velmi laskaví.

"Pozvala bych vás na čaj, ale nejspíš tu nic k jídlu ještě nemám,"otočila jsem se k němu a kufr mu vzala z ruky.

Bez obtíží jsem kufr odnesla do pokoje a položila ho na postel. Vrátila jsem se do obýváku a viděla, jak si pozorně čte můj certifikát.

"Studovala jsi všechny ty věci, co jsou tam napsané?"

"Ano,"přitakala jsem.

"Jak se vlastně jmenuješ, myslím tvé korejské jméno,"otočil se na mě.

"Říkají mi už pár let Choi Yi Yoo,"usmála jsem se.

"Mně říkají Zelo," představil se.

Ztuhla jsem. Už mi docvaklo, proč mi ta jeho tvář příjde tak povědomá. Maknae BAP a stojí v mém obýváku.

"Maknae BAP...,"řekla jsem tiše.

"Ty nás znáš?"

Zostražitěl a couvl. Povzdechla jsem si a aby se uklidnil, tak jsem zamířila do kuchyně.

"Jeden čas jsem vaší hudbu poslouchala. Můj nejoblíbenější song je Fight for freedom,"vysvětlila jsem a zkoumala funkčnost vybavení kuchyně.

"Celou dobu jsi věděla kdo jsem!"

Obvinění, které na mě málem zakřičel jsem vzala s ledovým klidem. Byla jsem zvyklá i na horší slova.

"Ne Zelo, nepoznala jsem tě hned. Už je to nějaká doba, co jsem na hudbu měla čas..."

Otočila jsem se od lednice a vešla do obýváku. Byl pryč. Co jsem taky mohla čekat. Když se někdo jako on dozví, že ho znám, tak útěk je ta nejlepší věc, kterou může udělat. S povzdechem jsem se usadila na pohovku a rukou si projela vlasy. Nejsem šílená fanynka, která by se za Zelem hnala. Povzdechla jsem si znovu a vstala. Šla jsem si vybalovat věci a setkání s maknaem skupiny BAP jsem nechala odeznít.

Byl večer, když jsem se vracela z obchodu se zásobami do lednice. Někdo stepoval před mým vchodem. Přišla jsem blíž a ztuhla. Zelo. Otočil se, když zaslechl šustot igelitové tašky.

"Ty jsi nikomu neřekla, že jsi mě potkala,"řekl opatrně.

"A komu bych to asi tak měla říct? Znám tu jen tebe,"zamumlala jsem a hledala klíč.

"Yi Yoo... chceš být moje kamarádka?"

Klíče mi vypadly z rukou a já na něj třeštila oči. To snad nemyslí vážně! Nemůžu mu říct ne, ale ani nemůžu říct ano. Pomalu jsem zvedla klíče a kousala se jemně do rtu. Co mu mám sakra říct?

"Yi Yoo..." vykročil ke mně.

"Stůj kde jsi,"řekla jsem tiše."Zelo cením si tvé nabídky, ale je mi líto. Jsi slavný a já jsem... ehm cizinka, co bydlí v polo rozpadlém domě bez výtahu."
Rozesmál se. Přišel ke mně a objal mě.

"To je fuk. Jsi celkem fajn holka,"ujistil mě, když se přestal smát.

"Dobře, budeme přátelé, ale ne, aby se moje jméno propíralo v novinách,"rezignace byla nutná, protože by na mě patrně vytáhl ten svůj cute kukuč nevinného hošíka.

Nadšeně začal poskakovat kolem a já začala pochybovat o jeho věku. Jsme od sebe dva roky a on je pomalu víc dětinský než já.

"Um... uklidni se třeštidlo,"klidnila jsem ho, když se záchvat nadšení neuklidňoval.

"Můžu ti říkat eonni?"

"Technicky vzato Zelo, jsem noona,"zamumlala jsem.

"Mwo?"

Vykulil na mě oči a brada mu mírně poklesla. Patrně čekal, že mi je méně než jemu. Hahaha. Tak tady si můj věk pletou také?

"Jsem o dva roky starší Zelo,"vysvětlila jsem.

Sklaplo mu a do tváří se mu nahrnula červeň. Vypadal opravdu roztomile. Odemkla jsem dveře.

"Ty Zelo... nechtěl bys skočit na čaj? Už ho konečně mám,"poukázala jsem na tašku v ruce.

Oči se mu rozzářily nadšením a přikývl. Pustila jsem ho po schodech jako prvního a pobaveně jsem se zasmála, když vystřelil do druhého poschodí jako blesk.

Zrovna jsme byli uprostřed hry hádej co to je, je to takové a takové... Oba jsme se příjemně bavili. Zelovi se ale rozezvonil mobil.

"Hyung, jsem u kamarádky,"zamručel Zelo otráveně.

Překvapeně jsem zamrkala, když do telefonu nadiktoval mojí adresu. Patrně před domem stepoval dlouho.

"Promiň budu muset domů, přijede pro mě Yongguk hyung,"vysvětlil mi.

"Jen to dopij," vybídla jsem ho a dopila svůj čaj.
Přikývl a naklopil do sebe zbytek pití. Netrvalo dlouho a někdo zaklepal na dveře. Asi někdo ze sousedů nechal otevřeno dole. Anebo jsem to byla já? Šla jsem otevřít. Zírala jsem si z očí do očí s Yonggukem.

"Noona, to už tu je Guk?"

Než jsem se vzmohla na slovo, tak mě Yongguk odstrčil a napochodoval si to rovnou do kuchyně. Chvilku spolu tiše mluvili.

"Nemáš na to právo!"

Vzpamatovala jsem se a došla ke kuchyni. V ten moment z ní vypochodoval Yongguk a táhl Zela za ruku pryč. Nezapomněl si do mě ještě strčit.

"NOONA!"

Zelo se mu vyškubl a pomohl mi vstát ze země. Kontroloval jestli mi nic není. Yongguk mě propaloval pohledem plným vzteku a zloby.

"Jsem v pořádku Zelo... měl bys jít, jinak to bude horší. Věř mi,"jemně jsem mu stiskla ruku, aby mě pustil.

"Ale já tě už nikdy neuvidím..."

Hrklo ve mně a vzhlédla jsem k Yonggukovi. Ta tvrdost v jeho očích. Polkla jsem a odvrátila pohled.

"Ještě nemůžeš tolik věcí Zelo," hlesla jsem.

"Pusť ji a pojď,"Yongguk to sykl.

Zelo mě dost neochotně pustil a zamířil s hlavou sklopenou k zemi ke dveřím. Tam se otočil a v jeho očích jsem zahlédla slzy.

"Jdi do auta Lo!"

Chlapec sebou cukl a pak zmizel za dveřmi. Yonggukovy oči se zabodly do mě a já tušila, že další zloba padne na moje bedra.

"Zapomeň na něj. Nech ho být. Jak sis mohla myslet, že by mohl mít rád někoho, kdo žije v takové díře?"

Slova bodala jako dýky, ale už jsem byla z let před tím vším vytrénovaná. Pohlédla jsem mu přímo do očí.

"Myslíš, že jsem si nepoložila stejnou otázku Yongguku?"


Zamračil se a přivře oči. Najednou z něj jde strach. Ucouvla jsem o krok. Tvář mu zkřivil úšklebek a odešel z bytu. Nezapomněl za sebou prásknout dveřmi.


Žádné komentáře:

Okomentovat