6/12/2015

Hard New Life | First fight





Uběhlo pár dní od mého setkání se Zelem a navázání přátelství. Několik dní od momentu, co si Zela odvezl Yongguk. Několik dní od momentu, kdy Zelo dostal zákaz se se mnou stýkat.
Začala jsem chodit do práce. Sehnala jsem si práci v kavárně na částečný úvazek. Na to co za práci jsem dělala, tak byla slušně placená. Nijak jsem si nevšímala kdo do kavárny chodí. A to byla má první chyba.

Byl deštivý den. Kavárna se stala útočištěm pro všechny lidi procházející kolem bez deštníku. Otírala jsem zrovna stoly, když do kavárny vpadla skupinka mužů. Vesele se mezi sebou bavili a strkali se jako malé děti. Doutřela jsem stůl a zamířila s hrnky a talířky zpět k pultu.

"Noona,"nadšeně vypískl jeden z hlasů.

Otočila jsem se a zjistila, že v kavárně je Zelo. Usmála jsem se a odložila nádobí stranou.

" Annyeong.."

Objal mě a pak se nadšeně otočil ke svým společníkům. Byli to BAP. Yongguk byl zády a cosi řešil po telefonu. Zatím co Zelo mluvil se svými kolegy, tak jsem zamířila s nádobím ke dřezu. Začala jsem ho umývat. Zelo se velmi brzy přichomýtl k mojí straně pultu.

"Proč nepracuješ někde, kde bys uplatnila svoje vědomosti? "

Pousmála jsem se. Zelo, Zelo... není zas tak jednoduché nalézt práci.

"Tohle je první nabídka, kterou jsem objevila a proto, že mám ráda kávu, tak to dělám i ráda."

BAP se přesunuli do zadní části, aby nebudili pozornost. Dostala jsem za úkol jim donést objednávku. Už podle starých informací jsem věděla, které věci kdo preferuje. Bezchybně jsem naservírovala pití i zákusky před každého člena.

"Páni noona jak víš, že mám rád rajčata?"

Oslovení noona přitáhlo pozornost Yongguka. Jeho tvář ztvrdla a v očích se objevila zloba a vztek. Zavrtěla jsem hlavou a couvla před tvrdým pohledem Yongguka. Vrazila jsem omylem do jednoho ze zákazníků a on mě polil kávou. Byla horká. Hodně horká. Sykla jsem bolestí a horečnatě se omlouvala.

"Noona.."

Zelo se zvedl, že se podívá jestli jsem v pořádku. Zarazila jsem ho rukou.

"Nestarej se o mě,"zamířila jsem do šatny, abych si převlékla košili a zjistila škody způsobené horkým nápojem.

Kůže byla zarudlá. Popálenina prvního stupně. Do tří to zvládnu. Pak bych měla vyhrabat z lékárničky panthenol. Doufejme, že ho mám. Natáhla jsem si košili a zamířila zpět.

"Jsi v pořádku? "

Tentokrát to nebyl Zelo kdo se ptal. Byl to JongUp.

"Ano v naprostém,"ujistila jsem ho.

Přikývl a vrátil se k ostatním. V zádech jsem cítila pichlavý pohled Yonggukových očí. Nad čím asi tak přemýšlí? Že by si myslel, že tu jsem schválně? Povzdechla jsem si a ruka automaticky vyjela k popálenině, když mě spolupracovník poplácal po rameni. Měla jsem chuť ho seřvat, ale mlčela jsem a polykala slzy. Jak já nesnáším popáleniny.

Byly tři, když jsem vycházela z kavárny s taškou v ruce. Zarazila jsem se, když před kavárnou stál před autem leader BAP. Stáli jsme proti sobě. Měla jsem chuť utéct co nejdál od něj.

"Lhala jsi JongUpovi,"podotkl a ukázal na moje rameno.

"Do toho ti nic není, "odtušila jsem a otočila se, že půjdu.

"Sekni s prací a najdi si něco jiného. Nechci aby tě vídal,"zamručel.

"Změňte oblíbenou kavárnu, "opáčila jsem.

Odpoutal se od auta a došel ke mně. Prudce mě otočil k sobě. Jako schválně se trefil do zraněné ruky. Do očí mi vhrkly slzy bolesti. Zvedla jsem k němu oči a nic neříkala. Pomalu ruku nechal klesnout.

"Co mám udělat pro to, abys mi prokázala tu laskavost a skončila tu?"

Mlčela jsem. Nehodlala jsem skončit s tou prací. Káva... kavárna... můj sen.

"Řekl někdo tobě, abys přestal s něčím co máš rád?"

Zmateně na mě koukal. Chvilku si moje slova přebíral.

"To není to samé, "odsekl.

Zavrtěla jsem hlavou. Hlupák. Je to to samé. Je to jako by někdo jeho odrazoval od zpěvu.

"Mýlíš se Yongguk-ssi,"hlesla jsem a zamířila pryč.

Nechtěla jsem pokračovat v další konverzaci s někým, komu patrně jde jen o jeho samého. Nebere ohled na city druhých.
"Pokud neodejdeš dobrovolně, tak to zařídím sám, "křikl na mě než jsem zahnula za roh.

Nevěděla jsem jestli svou výhrůžku splní nebo ne, ale bylo mi jasné, že Zela už asi neuvidím.
Seděla jsem na pohovce a naslouchala tichu, které přerušoval jen déšť. V klíně otevřený deník a v ruce tužku. Váhala jsem co napsat. Nakonec jsem deník zaklapla a položila se na pohovku. Proč mě tak odsuzuje? Proto, že jsem cizinka?
Ozval se zvonek zespoda. Vzala jsem klíče a zamířila dolů. Zarazila jsem se, když jsem přes skleněnou výplň dveří uviděla Zela. Měl přes hlavu přehozenou kapuci a byl mokrý od hlavy k patě. Snad jakoby běžel deštěm celou cestu až ke mně.

"Zelo... vždyť takhle nastydneš..."řekla jsem tiše, když jsem otevřela.

"Jak je na tom tvoje rameno? Guk říkal, že jsi lhala..."

"Pojď nahoru. Udělám ti čaj a snad se ti usuší tvé věci,"nechtěla jsem o tom mluvit dole.

Šel se mnou. Udělala jsem mu čaj a půjčila mu jednu mojí plandavou mikinu v černé barvě. Třikrát se mu rozezvonil telefon, ale vždy hovor típl. Hádala jsem, že volá Yongguk.
Zelo se mi podíval na rameno a zkonstatoval, že to není zlé. Rozezvonil se zvonek. Věděla jsem kdo to je a přeci šla otevřít.

Yongguk mě provrtával pohledem plným hnusu. Vzala jsem ho do bytu a jen ukázala na pohovku, kde Zelo usnul. Zmateně se na mě upřely oči leadera.

"Myslím, že se nachladil,"řekla jsem jen a vzala ze země deku, kterou jsem následně přikryla Zela. "Vím, že mě nesnášíš.... ale Zelovi bych nikdy neublížila. Nikomu z vás."

V kuchyni jsem se opřela o linku a vyhlédla z okna. Yongguk se opíral o futra dveří a pozoroval mě.

"Celý život jsem slýchávala, že jsem k ničemu. Ubližovalo mi to..."pronesla jsem tiše.
Nic neříkal. Se sklopenou hlavou jsem mu podala čaj.

"Nemám potřebu ubližovat lidem. Vím jak by se cítili, "uzavřela jsem svou nesmyslnou řeč.

Stále mlčel. Zelo v obýváku se na chvilku probudil a zavolal mě. Yonggukovi do očí vstoupila zášť.

"Zelo oblékni se odcházíme, "řekl Yongguk mrazivě.

Zelo zaúpěl. Pochopil, že ať udělám cokoliv, tak Yongguk názor nezmění. Smutně mi vrátil mikinu a oblékl se.

"Noona..."Zelo mě objal a popotáhl.

"To nic Zelo... není nám souzeno být přátelé. ."hlesla jsem.

"Jen proto, že ti to řekl on?"

Zavrtěla jsem hlavou. Znovu jsem lhala. Už podruhé v jednom dni. Yongguk mě propaloval očima a já věděla, že ví o tom, že lžu.

"Proč mi lžeš noona? Proč? "

Zelo vyběhl z bytu a nechal mě stát ve středu pokoje. Yongguk se ušklíbl.

"Kamsahabnida. Usnadnila jsi mi to,"podotkl.

"Jen jsem mu ublížila.... nenávidím se za to,"polkla jsem vzlyk a setřela slzu.

"Odejdi..."

Chvilku na mě zaraženě koukal a pak odešel. Tentokrát dveřmi nepráskl. Ve dveřích se ještě ohlédl. Viděl jak jsem klesla na kolena a slzy mi tekly z očí proudem. Tiše zavřel dveře. Konečně jsem se rozvzlykala. Netušila jsem, že stojí za dveřmi jako opařený a kouše se do rtu.

No comments:

Post a Comment