sobota 6. června 2015

Agents | Kapitola první




Na první pohled vám nepřijde, že by ta šestice kluků, která právě nabírá své kufry na letišti, byla něčím zvláštní. Všichni jsou asiaté a nevypadají vůbec podezřele. Ovšem ostraha letiště je sleduje pozorněji. Oni, na rozdíl od zbytku cestujících, moc dobře vědí, že jedna z tašek není narvaná oblečením, ale nemohou proti tomu udělat naprosto nic.Diplomatická listina jim to nedovolí. Jsou nedotknutelní. Při pohledu na ně ale lidem přeci jen zůstává rozum stát. Nejstaršímu z chlapců nemůže být více než šestnáct a zdá se, že cestují bez rodičů. K tomuhle by ostraha letiště také měla co říct, ale nesmí, podepsali mlčenlivost ohledně diplomatických zásilek, členů výprav a podobně. Otázka, která všem členům ostrahy vrtala hlavou, je jestli o téhle výpravě z Činy ví Korea. A i kdyby nevěděla, tak s tím nemůže nic udělat. Podle zákona jsou to děti. Děti, které nedokáží rozeznat dobro od zla a naopak. Jakmile ale opouští prostor u zavazadel, tak se rozdělují. Jeden z chlapců jde k rodině, která má u sebe kočárek s miminkem a zbylí chlapci míří k nějakému muži. Ale to už ochranku nezajímá.


---

Všechno to začalo v Číně. Čínská vláda se rozhodla, že zajde k radikálnějším opatřením a začne cvičit cosi jako dětské špióny. Možná se pro ně stal inspirací film Spy Kids a nebo jen usoudili, že nevinně vypadající děti přeci nikdo ze špiclování nebude obviňovat. Začaly se shromažďovat listiny o dětech v rodinách a obvykle to byly rodiny, které se nějakým způsobem provinili vůči státu. Na pracovním stole ministra obrany přistálo šest spisů. Překvapeně si je pročítal. Dva chlapci totiž pocházejí ze smíšeného manželství. Což je velmi výhodné.

"Pane, jen jestli mohu..." odkašlal si jeho asistent, který také právě studoval složky, které jim byly dodány.

"Ano?"

"Ty děti jejich rodiče milují, pochybuji, že by souhla..."

"Ty děti budou žít, co víc by měli chtít," rukou ho zarazil ve zbytečných výlevech.

Ovsem adresa bydliště jednoho z chlapců rozhodně není v Číně. Ministr si promnul kořen nosu než se opět zadíval na informace ohledně toho kluka. Dostat ho z Kanady z dohledu jeho matky bude veliký oříšek. Ovšem zbytek chlapců mohou už sehnat dohromady.

Jestli si ministr říkal, že rodiče dětí budou ochotni mu své milované poskytnout jako miniaturní vojáky, tak se spletl. Oficielní žádosti nepomohly. Nikdo z rodičů nechtěl mít nic společného s tím, co on považuje za spásný nápad. A tak se musel rozhodnout. Stvořit dětské špióny z děti rodin, které jsou oddané socialistické straně a nebo násilím děti odloučit od jejich rodičů? Ministr nad tím zdlouhavě hloubal ve společnosti ministra vnitra. Oba byli nadšeni možnosti dětí zapojených do zpravodajských služeb, ale bez vstřícnosti rodičů těch dětí si nevěděli rady. Nakonec se shodli, že o tomto nechají rozhodnout minci. Jeden juan vyhozen do vzduchu měl rozhodnout o tom, zda děti budou rekrutovány a nebo odejmuty rodičům. Kovová mince se několikrát ve vzduchu otočila než začala padat dolu k zemi. Oba ministři ustoupili , aby to opravdu nechali na náhodě. Cink. Kov cinkl o kamennou podlahu nádvoří, kde stáli.
Oba muži se sklonili nad mincí a pak si vyměnili pohledy. Rub mince. Děti budou odejmuty. Netuším, co by lidé udělali, kdyby zjistili, že o osudu těchto šesti dětí rozhodla mince. Bojovali by za to, aby chlapci byli navráceni rodičům anebo by podporovali snahu vlády? Nikdo ale na tuhle otázku nikdy nenajde odpověď, protože program dětských zpravodajů je označen TOP SECRET. Jen lidé s vysokou prověrkou se ke spisům dostanou a někdy se stane, že o existenci spisů se ani neví.

A tak se během krátké doby zmobilizovaly jednotky, které měly za úkol děti nalézt a odvést do výcvikového tábora. Tedy víceméně o výcvikový tábor ani nejde. Chlapci budou mít možnost dále pokračovat ve svých koníčcích, ale vedle toho všeho budou i učeni tomu, co má každý správný zpravodaj vědět a umět.
Na první pohled takovýto tábor vypadá jako obyčejný dvorec s domem na venkově. Rozdíl je, ze je monitorovaný kamerami a je obehnán plotem. Lidi se tomu ani nediví.
První se v dvorci objevil chlapec, který má jako plus do svého života to, ze ho rodiče nutili do bojových umění. Ačkoliv ho nutili, tak měl chlapec volnost, mohl kdykoliv změnit druh, ale neudělal to. Ačkoliv při svém tréninku hodně trpěl, tak toužil po tom překonat svého učitele. Tahle myšlenka vždy vytlačila bolest do pozadí a on si i tréninky začal užívat. Jeho jméno bylo Huang Zitao.
Zitao první dny v dvorci jen bezcílně bloumal a přemýšlel, proč vlastně je v objektu volně a zároveň vězněn. Sem tam za ním docházel jeden z vojáků a vysvětloval mu, jak je důležité to a ono pro život na území cizí země a jak zaonačit, aby se nikdy nepřišlo na to, ze je vlastně cizinec. Z nepochopitelného důvodu, alespoň pro Taa, ho začali učit korejsky. Na druhou stranu si nemohl stěžovat. Korejština je jednodušší než se zdá. Dokonce má i méně znaků. Jen je tam problém si uvědomit včas jak se co čte a píše.
Brzy k Taovi přibyli další dva. Lu Han a Zhang Yixing, podle toho, co mu o sobě řekli, spolu chodili do školy a víceméně také nechápou, proč jsou zavření, když nic neudělali. Tao jim opatrně vysvětlil, ze to, co se děje je vlastně program vlády a proto tu jsou. Ale jako děti jen tak nechápou pointu toho všeho. Tao si nechal pro sebe, že by měli být zpravodajcemi, přišlo mu to zaprvé na hlavu a za druhé.... děti jako zpravodajci? Směšné.
Když dorazili chlapci ze smíšených rodin, tak se Taovi zdálo, ze je přeci jen divné, aby je drželi pohromadě s Korejci. Chen a Xiumin si ihned padli do noty a začali si vyprávět, kdo kde už v Koreji byl a podobně. Pro kluky, kteří netušili, ze taková místa vůbec existují, to byla španělská vesnice, nebo alespoň při nejmenším tibetská vesnice.
Od učitelů, jak měli vojákům říkat, se dozvěděli, ze jim chybí ještě jeden kluk. Odkud je neřekli, ale kluci hádali, ze jde o někoho, kdo patrně bydlí někde v pohraničí a nebo vůbec v Číně nežije. Byli na něj velmi zvědaví, ale neměli odvahu se na něj vyptávat. Báli se, ze je to zakázané a výhled na trest je děsil. Přeci jen... jsou to děti.

Krise totálně rozhodilo, když se probral v autě a rozhodně to nevypadalo, ze by byl ještě v Kanadě. A vlastně si ani nebyl jistý, kde je. Auto ujíždělo po venkovské silnici a nebylo poznat, ve kterém státě se nachází.

"Jsi vzhůru, už jsem se lekl, ze jsi dostal příliš vysokou dávku," čínština byla mířena přímo k němu.

Dávku? Tohle slovo ho zarazilo mnohem víc než fakt, ze je v Číně. Je tohle práce jeho otce a nebo.... Zarazil se. Muž před ním sedící má na sobě vojenský stejnokroj. A sakra. Měl za to, ze na vojnu se v Číně chodí až někdy později. A... vždyť má už kanadské občanství, ne?

"Co se děje, proč jsem v Číně?"

Vyhrkl ze sebe čínsky a nedůvěřivě si měřil vojáka pohledem. Ten k jeho údivu pokrčil rameny: "Vím já, jen jsem tě měl odvézt na adresu."

Tohle bylo pro Krise jako ledová sprcha. Jak je možné, že ten voják absolutně netuší? Ledaže.... figurují v tom snad tajné služby? Možné je už všechno, pomyslel si. Dál se toho muže již neptal, nemělo to cenu.
Všiml si při vjezdu do objektu, že kromě něj se v objektu už pohybuje pětice chlapců. Věkově jsou si všichni blízko, tedy alespoň jemu to tak přijde. A taky mu přijde, že dva z nich ani nejsou Číňany.

"Vystup si a jdi za nimi, třeba se narozdíl ode mne něco dozvíš,"voják mu věnoval pokřivený úsměv.

Kris ani neuvažoval nad tím, že by ho neposlechl. Vyskočil z auta a co nejrychleji pelášil k pětici, která se snažila neúspěšně hrát fotbal. Dusot jeho nohou na zaprášeném nádvoříčku probral tu pětku a všichni na něj upřeli oči. Zastavil se před nimi a váhal. Má na ně mluvit čínsky a nebo anglicky?

"Ahoj,"ticho prolomil nejvyšší z chlapců a vyřešil výběr jazyka za něj.

"Ahoj..."řekl tiše.

"Jsem Tao,"usmál se na něj vysoký chlapec.

"Jsem Kris Wu..." špitl v odpověď.

Jméno Kris vyvolalo mezi chlapci šeptandu. Patrně jim došlo, ze chlapec před nimi doposud žil v jiné zemi. Kris jim ale záměrně řekl své kanadské jméno. Stále ještě nosí jméno svého otce a čeká už hodně dlouho na to, aby si ho změnil. Možná teď by mohl zažádat o změnu jména tady v Číně. Něco za něco, no ne? Přeci jen nevěří, že je v Číně pro nic za nic.

Xiumin si nově příchozího pozorně prohlížel. Jeho pleť jasně poukazuje na to, že žije někde, kde je spousta slunce a jméno napovídá, že je to v nějaké zemi, kde se mluví anglicky. Proč ale neřekl své čínské jméno? Kris Wu... Wu je tedy příjmení?

"Co si ho tak prohlížíš?"

Chen do něj dloubl a protože mluvil korejsky, tak se ani kluci neotočili, aby řešili, co to zase kvákají.

"Neřekl své čínské jméno, chtěl bych vědět proč,"odpověděl kamarádovi a pousmál se na Krise, který se na něj podíval.

"Třeba se mu nelíbí,"nadhodil Chen a taky se na Krise usmál.

"O co tu vlastně jde?"

Konstruktivní otázka, kterou vypustil jejich cizozemní přítel z úst, byla celkem trefně mířená, ale Xiumin také stále netušil o co v tomhle zařízení, kde se nachází, jde. Otočil se na Chena, ale ten jen pokrčil rameny.

"No, něco mě napadlo, když jsem tu byl nejprve sám,"hlesl Tao.

To zaujalo nejen Xiumina. Tao se párkrát zmínil, že tu byl chvíli sám, ale rozhodně se ho nikdy neptali na to, jestli ví o co tu vlastně kráčí. Tahle novinka je prakticky všechny překvapila, vyjma Krise, který právě dorazil.

"No... furt nám říkají, co dělat a nedělat, abychom na sebe neupoutali pozornost. Chemie, kterou nás tu učí taky není školního formátu, tak mě napadlo, že jde o nějaký výcvik,"vysvětlil Tao opatrně.

"Učí tu chemii? A co jazyky a dialekty?"

Kris se okamžitě tohoto chytil a Xiumin byl až překvapený, že ten kluk umí i mluvit, vypadal dost zaraženě, když se představoval maknaemu.

"No to taky,"ozval se Luhan.

"Kruci... oni z nás chtějí udělat špiony..."Kris veledůležitě přejel všechny pohledem.

Xiumin vyprskl smíchy, tohle mu přišlo neuvěřitelně přitažené za vlasy. Oni a špioni.... Hahahaha.

"Mně to jako blbost nepřijde,"Yixing zpražil Xiumina pohledem.

"Dejme tomu, že má Kris pravdu. I tak mi to ale přijde divný. Proč my?"
Chen na to pohlížel z nestranné stránky věci.

"Kdo by podezříval děti?"

Luhan významně sjel pohledem všechny. Kris lusknul prsty a ukázal na něj, Xiumin to bral, jakože s Luhanem souhlasí. Vážně by nebylo na škodu Krisovi představit i zbytek.

"Nikdo..."ohodnotil to Yixing.

"Každopádně nás připravují na Koreu,"podotkl Chen zamyšleně.

"Umí někdo korejsky?"

Kris vytřeštil oči a lehce zbledl. Zdá se, že jazyky nejsou zrovna jeho silnou stránkou.

"Já a Chen, jsme ze smíšených rodin,"vysvětlil Xiumin.

"Wow, tak proto máte z korejštiny super známky!"

Rozhodně Yixinga netypoval na člověka s dlouhým vedením, to už i ten Tao občas vypadá blběji. Ale tak.. je z nich nejmladší, to ho omlouvá.

"Myslel jsem, žes poznal, že jsme napůl Korejci,"Chen dusil smích.

"Takže... do které Koreje nás chtějí poslat?"

Otázka Krise je všechny zarazila. Ještě nad tím nepřemýšleli. Vlastně... vůbec nepřemýšleli nad tím, co bude dál. Doposud vlastně ani nevěděli, co se na ně chystá.

Žádné komentáře:

Okomentovat