sobota 6. června 2015

Agents | Kapitola čtvrtá




Kris neochotně přešel od svých přátel k čínské rodině, která ho na letišti měla vyzvednout. Viděl, jak ostatní míří k jakémusi muži, který ke Krisovi poslal palec nahoru. Hádal, že ten muž je patrně od tajných služeb. Ani by se nedivil, kdyby v plenkách v kočárku objevil nějaký ten super japonský prototyp lidského droida. Ti dva musí být také ve službách Číny, jinak by asi těžko spolupracovali.

"Vítej zpět,"usmála se na něj žena s kočárkem.

Na to, že se vůbec neznají hraje svou roli dost dobře.

"Děkuju, kde jsou naši?"

Když ona umí hrát, tak já taky, blesklo mu hlavou.

"Jsou v práci a tvá sestra je ve škole, požádali nás, abychom tě tu vyzvedli. Mám ti dát tohle,"muž mu podal papírek s kódem.

Chvilku na ten kód zíral než mu to došlo. V Koreji mají domy na kód, žádné klíče. Paradoxní ale je, že když člověk zapomene kód, tak se domů nedostane, ledaže by s ním někdo bydlel.

"Jo, díky,"pousmál se.

"Tak pojď,"pokynuli mu k východu.

Xiumin sledoval velmi pozorně, jak se Kris baví s rodinou, která ho vyzvedla. Musel se smát, když viděl ten jeho zmatený výraz při čtení něčeho na papírku, ale když si ho zastrčil do kapsy, tak se uklidnil.

"Tak jo kluci, hodíme vám bágly domů a pak si užijeme nějakou bžundu než vás zapíšu do školy,"naopak jejich 'pěstoun' se zdál být lehce praštěný.

"Tak jo,"odsouhlasili mu to ti nejmladší.

Povšiml si kradmého pohledu Luhana. Jo, patrně budou bydlet u střelenýho chlápka. Xiumin by se smál, kdyby neměl tu obavu, že se něco stane a oni zůstanou bez někoho, kdo by se o ně ty dva roky staral.

"Je šílený..."pípl Luhan tak tiše, aby ho slyšel jen Minseok.

"Neříkej dvakrát.."zamumlal mu v odpověď.

Taška se zbraněmi putovala do kufru auta jako první. Minivan vypadal, že je dokonce z půjčovny. Luxus auta si pěstoun asi nemůže dovolit, ale umí ho řídit, což je skvělé. Ostatní tašky se naházely tak, aby na tu inkriminovanou tašku nebylo vidět.

"Děcka, už máte být uvnitř,"zasmál se jejich rozpakům muž u něhož budou žít.

Tak nějak se pod ostřížím dohledem naskládali do minivanu. Minseok chtě nechtě skončil hned vedle pěstouna. Raději by byl kdekoliv jinde. Klidně by se i v kufru mačkal se zbraněma.

Sotva vyjeli, tak pěstoun honem rychle obrátil: "Tak jo, mám pár pravidel. Vy si domů nikoho nebudete vodit, já si nebudu do domu nikoho vodit. Zbraně se nebudou používat, dokud to nebude nutné. Pasy mi odevzdáte a já vám zařídím papíry. Zapíšu vás do školy, do který budete chodit a nebudete dělat problémy. Jakýkoliv problém z vaší strany rovná se trestu. Okay?"

Tu šílenou stránku hrál pro letiště. Výborně, tak to si velmi porozumí.

"Já mám taky jedno pravidlo. Pokud Krisovi půjde o krk, tak vaše pravidla neplatí. A taky... nebudete mi bránit vzít kluky pryč jen co seženu vlastní bydlení,"Minseok zúžil oči.

"To je fér kluku. Platí. Jen mám otázku, Kris byl ten dlouhán, co šel k Jangům?"

Jangové... že by se tak jmenovala ta rodina, co Krise vyzvedla?

"Jo, jsou to ti s kočárkem?"

"Jo, kdo jinej by to měl bejt? Jangovi ho mají dodat k Leeum jako v zahraničí doposud studujícího syna, ne snad?"

"Jo, souhlasí to. Jen mám otázku... vy a Jangovi, děláte pro čínskou vládu?"

Tentokrát se nezeptal Xiumin, ale Tao. Ten od vstupu do auta ještě vůbec korejsky nepromluvil. Vlastně i odpovídal na letišti tichou čínštinou.

"Co tě nemá dlouháne... Já a Jangovi máme vroubek,"zavrtěl hlavou.

"To asi všichni co v tomhle jedeme,"povzdechl si Minseok.

"Co tím myslíš mladej?"

"Já a Chen jsme ze smíšených rodin, trest za to, že si matky nevzaly Číňany. Yixingovi rodiče šli proti zákonu o omezení počtu potomků, Luhanův táta tuneloval Čínu a Tao... měl shisho, který ho patrně učil něco, co neměl,"vysvětlil.

"A co ten Kris?"

"Podvody ze strany otce, se kterým ani nežije, jen je bohužel jeho potomek,"ozval se Luhan.

"Jo, tak to má kluk fakt kliku. Co jeho čínský jméno?"

"Změnil si ho, jeho skutečné neznáme,"pokrčil rameny Lay.

Jestli bylo moudré tomu muži říkat opravdu všechno, to netušili. Jediné, co věděli je, že pokud nepůjde do opravdu tuhého, tak se na něj mohou spolehnout.

V autě Jangových se Kris necítil moc dobře. Možná za to mohl fakt, že z údajného lidského robota se skutečně vyklubalo dítě z masa a kostí a dost nepříjemně na něj civí a slintá u toho, jakoby snad byl kus nějakého žužu. Jangovi vepředu se věnovali svým problémům a párkrát mezi nimi padlo i chlapecké jméno. Krisovi tak trošku došlo, že jde patrně o jejich druhé dítě, ale v autě po něm nebyly žádné známky. Neměl tu odvahu se zeptat, kde jejich syn je. Podle všeho je v Číně a Jangovi dělají všechno pro to, aby ho dostali zpět. A jak tak přemítá o osudu jejich dítěte, tak si ani nevšimne, že auto zajelo do čtvrti, kde by měl bydlet.

"Tak jsme tu. Bydlíte naproti,"oznámila mu paní Jangová a vzala si své uslintané dítě do náruče.

Pan Jang Krisovi vyndal tašku a pomohl mu s ní až před dům. Ne, že by tohle bylo nutné, ale co si všiml, tak všichni dospělí se v Koreji ke studentům chovají hezky. Věří totiž, že budoucnost rodiny závisí právě na dětech a hodně záleží i na tom, co děti chtějí. Nikdy je nesmí do ničeho nutit. Ty hodiny korejských zvyků se opravdu na Krisovi hodně podepsaly.

"Děkuju moc. Rád jsem vás poznal,"rozhlédl se a stišil hlas. "Pokud jde o vašeho syna, tak bude v pořádku. Je to přeci jen prvorozený chlapec."

Pan Jang se usmál a sevřel Krisovi rameno v podporujícím gestu. Pak se otočil a zamířil k domu naproti, kde jeho žena s dítětem číslo dvě právě vcházela dovnitř. Z kapsy vylovil papírek s kódem. Spěšně ho naťukal a ozvalo se slabé cvaknutí, jak se elektronický zámek otevřel.

VÍTEJ DOMA

Tenhle nápis ho praštil do očí právě v momentě, kdy vkročil do chodby. Výrobcem nápisu nemohl být nikdo jiný než jeho údajná sestra. Že to dělala holka bylo jasné hned na první pohled. Samá třpytka. Ale potěšilo ho, že třpytky nebyly růžové.
Přesně, jak řekla paní Jangová, nikdo nebyl doma. V obýváku na stole byl papír se vzkazem.

VRÁTÍME SE CO NEJDŘÍVE TO PŮJDE. MEZITÍM SI VYBAL A UZPŮSOB SI POKOJ PODLE SVÉHO.

Chvilku mu trvalo než se zorientoval v domě a objevil svůj pokoj v patře. Že je jeho poznal už jen proto, že dveře naproti měly nápis JI YOON. Zdá se, že sestra se jmenuje Ji Yoon. Nejprve si hodil věci do svého pokoje a pak teprve nakoukl do toho jejího. Desetileté děcko, jinak to ani ohodnotit nemohl. On samozřejmě jiný nebyl, ale alespoň byl kluk.
Pak nahlédl do pokoje rodičů. Fotky upoutaly jeho pozornost takřka okamžitě. Jeden z hliníkových rámečků si vzal do ruky a prohlížel si fotografii. Zvláštní, že jim ta malá zbaštila historku o bráchovi, který doposud studoval a žil u známých v Číně. Už jen z důvodu, že tu nejsou jeho fotky, by jim nevěřil ani slovo. A nebo mají fotky nějakého dítěte a on to tedy rozhodně být nemůže.
Podle fotografie soudil, že se rodina nemá špatně. Oba rodiče Ji Yoon mají slušnou práci, peněz jako želez a Ji Yoon chodí do té nejlepší školy v Seoulu. A je skvělou studentkou, soudě podle diplomů, které potkal na schodech, rozvěšených po stěnách. Opět rámeček vrátil a dal si záležet, aby ho postavil tak, aniž by si někdo všiml faktu, že v pokoji byl. Vrátil se do svého pokoje a posadil se na židli. Jak si upravit pokoj, aby nepřitahoval moc pozornosti? Plakáty něčeho normálního. Takže snad mu do tašky někdo přibalil něco normálního. Přitáhl si cestovní tašku a otevřel ji. Objevil ruličku s plakáty a vysypal obsah na zem. Hráčí NBA, fotbalisti... jo tak to si klidně může udělat pokoj jak ho má v Kanadě.


Žádné komentáře:

Okomentovat